Sám o sobě říká, že není fotograf. Přitom má 7 000 unikátních fotografií a jednu fotopublikaci, kterou nazval „Polibek, nebo zatracení“. Je o velkém snu, o hranicích lidských možností, které atakují horolezci. Kolik známe fotografií z osmitisícové výšky? Divili byste se, jak je jich málo. Vytáhnout foťák z kapsy v těchto výškách v mrazu, při nedostatku kyslíku, ve vyčerpání a často při šestkovém lezení, to jako by si horolezec říkal: „Čert vezmi život, teď udělám fotku.“
Je to zvláštní disciplína – fotografování himalájských štítů. Často se skutečně ten snímek pořizuje i bez rozmyslu. Není na něj moc času ani sil. Má svou syrovost, možná nedokonalost, ale zážitek tam zapsaný vždycky je. Co vykreslilo světlo, vítr, jak vypadá pusté místo v okamžiku té návštěvy. Nikdy se neví, jak všechno skončí. Hlavně namířit, zmáčknout. Co z toho vyšlo se zjistí až doma. Problém je, že znalec ocení takovou fotografii mnohem více, než nezasvěcený. Ten často potřebuje komentář.
Když se dívám na ten převis, říkám si, že může spadnout i sám od sebe. A vy po něm jdete a po obou stranách je propast.
Musíte být opatrný. Vždycky je to riziko.
Prý jste míval nejlehčí bágl ze všech?
Asi kolem čtrnácti kil. To bylo proto, že jsem si řadu věcí sám vždycky vyráběl a věděl jak na to. Ale např. na Makalu zůstala v posledním výškovém táboře kilová kamera, protože bych ji už zpátky neunesl.
Selhala vám někdy technika?
Na Everestu jsem musel opravovat naváděcí jazýček u foťáku. Byl z umělé hmoty a kus se ulomil. Zuby jsem pak vykusoval jednu část kolečka, znovu založil, zkontroloval, oželel část již exponovaných snímků, fotil dál. Filmovou kameru jsem musel jednou celou rozebrat. V základním kempu jsem ji měl sestavenou po jednotlivých součástkách. Zabral jsem si tam celý stůl, že už na něm nebylo místa. Ale bylo to třeba, abych viděl, jak jdou ty díly za sebou. Povedlo se a zase jsem filmoval.
Začínal jste jako pomocný kameraman filmaře, fotografa a horolezce Kurta Diembergera. Jakou jste měl u něj úlohu?
On natáčel v osmdesátém třetím na K2 do šesti tisíc metrů, já nad šest tisíc.
Koho v této disciplině uznáváte nejvíc?
Tak jistě jeho – byl to výborný lezec. Při následující expedici byl také až na vrcholu K2. Bohužel, mělo to tragickou dohru, při sestupu tam zahynula jeho přítelkyně a on sám byl na tom velice špatně. Vážím si i Francouze Marca Buscaila a Pascala Tournaire. Každý z nich fotil jinak, každý byl originál. Podle mne smazali rozdíl mezi dokumentární a uměleckou fotografií.
Ale fotografují všichni horolezci. Vedle osobních zážitků je to to jediné, co si z hory odnášejí.
„31.7.1983, 20 hod a 45 min. Stojíme na vrcholu K2. Na vrcholu druhé nejvyšší hory světa...
...cítím jen bolest svalů a blízký dech Agostina při vzájemném obětí. Ve foťáku zůstal černobílý film, v glazé rukavičkách jej měním za barevnou inverzi Kodak. Koneček filmu se mrazem láme, dýchám na něho, aby změkl. Prsty se stávají necitlivými, ale chci ještě filmovat, takže vkládám nový film i do kamery. Přestože ji chrání polyuretanový obal, mám dojem, že ztrácí obrátky. Bože, kéž by vyšlo aspoň 15 sekund. Nežádám moc?“
úryvek z knihy K2 8611 m autoři : J. Rakoncaj, M. Jasanský
Redaktoři z časopisu Stadion tenkrát tuhle fotku nazvali Modrý „Mauritius“ mezi sportovními fotkami. Ital a Čech v konturách nadpozemského života.
Nazvali to tak. Udělal jsem tehdy malou plošinku ze sněhu, do ní jsem zabořil Olympus , stiskl samospoušť, postavil se vedle Agostina da Polenzy a čekal ještě asi 10 vteřin, než se ozve cvaknutí. Foťák i v mrazu fungoval a neuřízl nikomu z nás hlavy. Tak trochu to bylo na náhodu. Ale jinak jednoduché.
Stalo se, že vám počasí nedovolilo snímek udělat?
Z 95 % mých výstupů jsem měl štěstí na počasí. Na Čho Oju a na Lhotse Shar nám sněžilo a byla mlha, viditelnost byla asi deset metrů, ale pořád to ještě na dobrou orientaci stačilo. Na vršku jsem vždycky udělal tak deset fotek. Pak už jsem viděl, že víc jich neudělám. Na K2, kde jsme byli až ve 20:30 a zapadalo slunce, jsem vyfotil dlouhý stín vržený jehlanem štítu K2 na ostatní vršky. Jedna z posledních možností před setměním a vyšel z toho téměř abstraktní obraz. Úchvatné pro mě bylo, že na vrcholu toho stínu stáli dva horolezci a jedním z nich jsem byl já.
Mnohé fotky byla pořizovány s vědomím určitého nebezpečí. Možná, že když nad osmi tisíci vytáhnete při samotném výstupu foťák, že to nemusí být vždycky přijato s pochopením lidí ve skupině...
Tak pochopitelně, jste v určitém časovém tlaku a každý, kdo fotí, je váš potencionální nepřítel. Narušujete určitý stav, harmonogram. U některých expedic byl profesionální fotograf, který nás aranžoval, aby měl ten nejlepší záběr. Samozřejmě, že s přibývající výškou se zájem o takovou činnost otupuje. Také platí, že nad sedm tisíc metrů je fotografií čím dál méně.
A co fotografie z letadla?
Tak existují, ale jsou to ojedinělé pokusy. Vrtulník vystoupá maximálně do sedmi tisíc, nutné je použít speciálně upravené ultralehké letadlo, nebo turbomotorové letadlo. Pokud vím, našim se to podařilo v roce 2000 a byl to světový rekord – Honzovi Bémovi se podařilo přeletět ve výšce 8 400 m na ultralightu Annapurnu (8 090m), Japonci vydali knížku fotografií leteckých záběrů Himalájí, Švýcaři se svým letadlem vystoupali až nad devět tisíc metrů. Pro takové fotografování se musí vyšroubovat boční okénko, abyste neměl žádné reflexy na skle. Japonský fotograf pořídil snímky 6 × 15 cm a panoramatické snímky z airboxu. Je to jiná kategorie fotek.
Řekl bych, že nejpůsobivější jsou vaše velkoformátové fotografie, myslím tím ty, které mají po zvětšení jednu stranu více jak jeden metr.
Těch, které snesou velký formát, je všeho všudy asi čtyřicet. Měl jsem je na sedmi výstavách. Musím děkovat panu Rathovi z Hradce Králové, který dokázal z některých snímků pospojovat panoramatické fotografie, samozřejmě tehdy bez použití digitálních programů. Napojení však na nich nepoznáte, jak to udělal perfektně.
max. velikost
Cesta k 1. táboru - Kangchenjunga
Vy jste pro panoramatické fotografie používal špičku tehdejší techniky, která se u nás v osmdesátých letech dala koupit – fotoaparát Horizont?
Ten jsem měl a stále ho mám rád. Musel jsem ho tedy nejdřív naučit fotit, protože se pořád zasekával, ale když se to povedlo, tak to byla „bomba“. Používám na fotografování stále klasický film. Automatiku clony a času jsem vypínal, když mně šlo o co největší clonu. Na inverzních filmech jsem míval nízkou citlivost od 50 do 100 ASA. Někdy jsem fotoaparát v noci nastavil až na 15 minut. Stan svítil jako lampión a na nebi se zobrazila dráha hvězd. Takový snímek jen tak lehce v nižších výškách nepořídíte.
A filmové dokumenty?
Škoda, že v osmdesátých letech jsem nemohl točit videokamerami. Nejvíce jsem točil na 8mm, někdy i na 16mm film, ale ta kamera vážila kilo a půl, kazeta zpravidla vydržela tři minuty a dvacet sekund a hned se musela měnit. A také jsme nevěděli, co z toho vlastně vyjde. Natočit film stálo opravdu hodně sil.
max. velikost | max. velikost
Pohled z vrcholu Manaslu | Everest – západní hřeben
Do každé dobré fotografie se promítá i osobnost autora, to je známá věc. Dokumentární fotografie z prostředí velehor mají samozřejmě ještě další specifiku. Jsou jistým dokumentem o úseku autorova života, prožitém v extrémně složité situaci. Často k vysoce ceněným snímků patří byť jen „obyčejné“ skupinové foto z vrcholku hory. Snad nejlépe to vystihuje úryvek z úvodu knihy „Polibek nebo zatracení“.
Josef Rakoncaj:
„...to, že jsem něco lezl den a něco pět dnů z fotky nevyčtete, to vědomí vězí jen ve mně... Autor chce něco sdělit, což pozorovatel, protože nebyl u zrodu onoho sdělení, nikdy zcela nepochopí. Může být udiven, rozezlen, nadšen. Anebo si odnáší jen dobrý pocit. Někdo prospí s otevřenýma očima celý život a i kdyby zíral rok, nehne brvou. Jestli si divák neodnáší nic, pak ho lituju. Vždycky jsem sužován obavou, zda divák mého vyslance OBRAZ přijme. Je v něm strnulost i tep Himaláje, jsem v něm i já sám.“