Jihoamerický deníček aneb jak se fotí Dakar rally

Pokračování 2 / 5

Konečně závod!

(4. 1. 2015, stage 1, Buenos Aires – Villa Carlos Paz): Technologie je super věc, když funguje. Ta naše na první etapě bohužel nezafungovala. Krabička umístěná v autě, která pravidelně hlásí naši polohu (z bezpečnostních důvodů), nás nahlásila v jednu v noci v nějaké nebezpečné čtvrti BA.

Následovalo zburcování policie, armády, vrtulníku… a my si zatím v klidu fotili 300 km daleko a o ničem nevěděli. Pozdvižení nastalo až po příjezdu do bivaku, kde na nás už čekali ohvězdičkovaní generálové jak od policie, tak i gendarmeríje, ale vše se nakonec vysvětlilo a zásah platit nebudeme. Sepsal jsem jim hodinu po hodině, co jsme celý den dělali, potřásli jsme si rukama a šli. Pikantní je, že se to samé ve stejný den stalo ještě jednomu press caru, taky z Čech.

Pár slov k plánování. Na rozdíl od klasické rally není trať závodníkům předem známá, trasu se dozvědí až večer před etapou ve formě tzv. road booku. Ten obsahuje všechny význačné body na trati a jejich vzdálenost od začátku etapy. Pokud se podíváte na obrázek níže, vidíte, že na km 137,11 bude na účastníky čekat přejezd přes vodu a poté zahnou mezi stromy doprava. Roadbook spolu s počítadlem ujetých kilometrů je tak hlavní a prakticky jedinou možností, jak nezabloudit. GPS navigace a podobné vymoženosti jsou přísně zakázané. Dakar je tedy v porovnání s rally i soutěží navigátorů.

​Ukázka stránky z roadbooku

A vysvětlivky, aby se v něm vůbec dalo vyznat

Road book je k dispozici i fotografům a je jedním ze tří způsobů, jak si najít místo k fotografování. Například brod přes velkou vodu, tak, jak je zobrazený na posledním řádku, navíc ještě se dvěma vykřičníky značícími velkou opatrnost, by mohl být fotogenický; stejně tak lze z road booků vyčíst, kde se nachází jemný písek (takzvaný fesh fesh), kde by to mohlo skákat a podobně. Společně s navigací Tripy, kterou nám zapůjčil organizátor a ve které je předem nahraná celá trasa Dakaru (aby se nedalo podvádět a dívat se dopředu, odemyká se den po dni čtyřmístným kódem), jsme poté schopni se donavigovat na libovolný bod v road booku.

Navigace Tripy II

Kromě road booku jsme každý večer dostali několik málo tipů na fotogenická místa včetně GPS souřadnic; to byla taková poslední záchrana, když člověk nevěděl, kam jet. A vůbec nejlepší, ale také nejnáročnější variantou, je vyrazit již večer a jet po trati, dokud nespatříte něco fotogenického.

Na vyhlédnuté místo na trati jsme dorazili nad ránem. Na místě už samozřejmě kempovali místní

První etapa mě nenadchla. Letos se jelo kousek od BA a není tu nic než rovina a šotolina, takže jen rychlé průjezdy a tuny prachu. Je těžké vymyslet něco trochu jiného než ostatní.

O vážky tu nebyla nouze

Chvíli před koncem kamionů, vlastně na samotný závěr, se mi povedlo spadnout do rybníka. Že nemají crocsy na bahnitém břehu vůbec žádnou trakci jsem si uvědomil, až když jsem byl po kolena ve vodě. Naštěstí jsem nic neutopil a bahno nebyl problém vyčistit – něco pochytal Lens-protect, zbytek jsem opláchl vodou z PET láhve a očistil štětečkem Lenspen (který jsem tímto zničil). Své jediné dlouhé kalhoty jsem rovnou zabalil do igelitky a vyprání nechal až na doma.

Prášilo se tady fest

Je 0:45, jsme konečně v bivaku. Mám hlad jak vlk, špinavý jsem jak čuně a to ještě nemáme naplánovaný další den. Dokud se nenajím a neosprchuji, odmítám cokoli řešit.

Fotoporno

(5. 1. 2015, stage 2, Villa Carlos Paz – San Juan): Dnešek začal opět jako den blbec, praskl mi displej na notebooku. Odteď upravuju fotky na iPadu, jde to poměrně dobře, jen třeba doplňování popisků je dost nepohodlné. Nejvíc mě ale štve, že se to stalo už v druhé etapě, Dakar sotva začal. Pokud by někoho zajímalo, jakou aplikaci používám, tak Photoforge 2.

Ranní slunce

Vyrazili jsme ještě v noci, najeli rovnou na trať a našli fotogenické místo pouhých 10 km od startu erzety; prašné cesty vinoucí se mezi ostrými skalami. Každé auto jsem viděl asi 3 minuty; poprvé, když se přehouplo přes horizont na protějším kopci, pak když sjelo do údolí, projelo pod námi, kolem nás a zase zmizelo za horizontem. Z jednoho průjezdu šlo pořídit 10 záběrů, každý jiný. Prostě nádhera. Jen slunce ráno zlobilo a chvilku po východu ho skryly mraky, jinak to mohlo být ještě lepší.

Protější kopec, 300 mm na cropu

Počasí je zatím teplé, ale dá se to v pohodě vydržet i díky tomu, že skoro neustále fouká. Doma Česká televize hlásí, že jsou tu extrémní teploty kolem 50° C, závodníci horkem omdlévají, já nic takového nepozoruji. Snažím se hodně pít, balíky s pitnou vodou rozdávají v bivaku.

Ani s fotografováním takto zblízka nebyl problém (16 mm na FF)

V hodinové pauze mezi auty a kamióny jsem si výborně popovídal s jedním z místních. Učitel a uměl slušně anglicky. Zajímalo mě, jak vědí, kudy se pojede a prý od policie a už někdy od prosince. My se dozvěděli trasu den předem… Jinak je to tu s dorozuměním bída, i když někdo řekne, že trošku anglicky umí, tak se záhy ukáže, že ovládá maximálně tak „Where are you from?“. A jelikož já umím španělsky podobně jako oni anglicky, podle toho i komunikace vypadá. Naštěstí ale nic složitého řešit nepotřebujeme a na nějaké ty drobnosti postačí posunky.

V bivaku je i ve dvě v noci, kdy jdeme na 4 hodiny spát, horko, teploměr v depu Kamazu 39 stupňů. Naštěstí opět fouká, takže je to snesitelnější.

Konečně voda

(6. 1. 2015, stage 3, San Juan – Chilecito): Dnes jsme jeli „hloupě” na jednu z fotopozic, které zveřejnil pořadatel, neboť jsme doufali, že tam bude slibovaná voda. A byla, dokonce hned dvakrát! I když to tedy cestou vyprahlou pustinou s vyschlými koryty vypadalo trochu beznadějně. Projížděli jsme mezi nádhernými zvětralými skálami, kde se prý jel Dakar loni a trochu litovali, že se nejede znovu.

Celou cestu jsme nepotkali ani živáčka, no na místě pochopitelně už kempovaly davy místních. Na ně nikdy nezapomene jeden z čínských závodníků, kterého za mohutného skandování nosili na ramenou poté, co mu pomohli vyhrabat auto z fesh feshe.

Fesh fesh je všude

Mimochodem to bylo moje první setkání s tímto jemným písečkem a musím říct, že je to jedna z věcí, co dělá Dakar Dakarem. A je opravdu extrémně fotogenické, hlavně zblízka. Akorát to chce přiléhavé sluneční brýle a šátek přes nos a ústa; potvora se dostane opravdu všude.

Fesh fesh zblízka

Zítra nás čeká přejezd do Chile a pak poprvé pořádné duny. Už se těším!

Pokračování 3 / 5

Hrabání v Atacamě

(7. 1. 2015, stage 4, Chilecito – Copiapo): Po příjemných šesti hodinách spánku vyrážíme na 600 km dlouhý přejezd přes Andy do Chile. V nejvyšším místě jsme 4800 m nad mořem, tak vysoko jsem nikdy nebyl.

Měl jsem z toho obavy, ale nakonec bez problémů. Nahoře jsme na chvíli zastavili a nafotili si okolí.

Nejen závody se dají na Dakaru fotit, na své si přijdou i krajinkáři

Cestou dostávám sms od holandských kolegů z Dakar Press Teamu, že jedno jejich auto přejezd nerozdýchalo a v druhém autě naopak odpadla posádka. Je tedy na mně, abych nafotil pokud možno co nejvíce trucků. Naše Toyota je zatím naštěstí spolehlivá. Cestou potkáváme různou odstavenou techniku, která nad Andami nevyhrála, mnohasetkilometrové táhlé stoupání a nedostatek kyslíku si vybírá svou daň. Kuriózní byla nehoda dvou asistencí; ti vepředu zastavili, aby si vyfotili okolí a ti druzí je v oblacích prachu neviděli.

Škoda, že na fotce není naše tatrovka

Podle plánu jedeme fotit do dun v samém závěru etapy. Plán to byl dobrý, což o to. Bohužel už při sjíždění z And dolů jsem pojal podezření, že máme trochu zpoždění a taky že ano. Jak zjišťujeme od jednoho belgického fotografa, naše Tatrovka projela už před půl hodinou. To se nám teda nepovedlo. Nicméně tu zůstáváme a fotíme; sluníčko už je nízko a duny takhle večer vypadají opravdu kouzelně.

Já na kraji dun

Atacama

(8. 1. 2015, stage 5, Copiapo – Antofagasta): Nejsušší místo na zemi, proslulá kamenitá poušť Atacama, se nachází v Chile a strávíme tu mnoho etap. Dnes jsme v press caru zamířili do kaňonu s vyschlým vodním řečištěm na dně, necelých tři sta km od bivaku. Na fotkách nevypadal tak obrovský, ale naživo nás doslova ohromil. Než hledat cestu pro auto bylo jednodušší dolů seběhnout, horší tomu bylo při návratu nahoru. Měl bych se sebou začít něco dělat. Doteď jsem si vystačil s crocsy, ale na ostrých kamenech jsem to neriskoval, nerad bych uklouzl, proto jsem je vyměnil za pohorky.

Naše Toyota zaparkovaná nahoře nad kaňonem

A stálo to za to. Země nikoho, všude jen hnědý kámen nebo písek. Kromě pár fotografů okolo (a jednoho auta s místními opodál) ani živáček. Přesně takhle si představuji Dakar – sám proti ohromnému majestátu přírody. Po rozpačitém včerejšku mám hned lepší náladu.

Asi metrový schod dolů do vyschlého koryta řeky byl nejfotogeničtější

Potvrzuje se mi to, co znám i z domácích soutěží. Opravdu závodí prvních řekněme deset, patnáct závodníků; ti jedou na plno, zbytek účastníků jede asi hlavně na dojetí. Zatímco první desítka skáče, hrabe, práší, zbytek se veze a na fotkách je to hodně poznat. Jinak nejrychlejší jsou auta, mezi ně se vejdou nejrychlejší trucky; motorky a čtyřkolky jsou viditelně pomalejší.

Když přijel kamion, nebylo o prach nouze

Canon 7D Mark II po pár takových průjezdech

Všechnu svou techniku jsem měl obalenou v Lens-protectech a ukázalo se to být jako dobrý nápad. Objektivy zůstaly pod neoprenem úplně čisté, zaprášené byly jen přední čočky (respektive UV filtry). Na tělech byl prach v místech, která nejsou krytá Lens-protectem, tzn. zepředu (kde to ale ničemu nevadí) a pak kolem vstupu pro palec pravé ruky.

Lens-Protect: Ochrana techniky do nepohody

Testy

Většinou stačilo prach ofouknout a jednou za celý Dakar jsem fotoaparáty přetřel vlhkými ubrousky. Půjčený Canon 7D Mark II jsem naopak nechránil ničím, pojal jsem to jako test jeho odolnosti a i když mi jej bylo někdy líto, všechno přestál bez nejmenších problémů.

Lens-protect na Dakaru

Generální očistu jsem nechal až na doma. K čištění jsem použil hmotu Cyberclean, k vyšťourání bláta zpod sáněk blesku párátko a technika je jako nová. Bál jsem se toho zbytečně.

Čistící hmota Cyberclean

Na všech se začíná projevovat únava; jak někdo vtipně poznamenal, bivak se pomalu mění v městečko plné zombií :) Nejhorší na Dakaru je nedostatek spánku.

Takhle místní sledují Dakar. Pozvání na pivo jsem tentokrát odolal

Hrabeme

(9. 1. 2015, stage 6, Antofagasta – Iquique): Další položku v seznamu toho, co chci zažít na Dakaru, si můžu odškrtnout: dnes jsme se s Toyotou poprvé zahrabali v písku. Místo vypadalo nenápadně, ale písek byl dost hluboký a my málo rozjetí. Následovalo vyhrabání kol lopatkami, jejich podložení výjezdovými pásy a poté už pohodový výjezd. Ale přiznám se, že uprostřed Atacamy mě to trochu znervóznělo.

 
Zprvu to vypadalo, že projet nebude problém. Byl! Ale nakonec jsme měli auto venku asi za 15 minut

Poté jsme ještě trochu zakufrovali a konec dojeli dokonce po trati (což není úplně povolená činnost, no naštěstí už byl skoro konec a nikomu jsme nepřekáželi), jinak to ale byl příjemný den.

Přesun probíhal po silnici č. 1 podél pobřeží Pacifiku s krásnými výhledy

Cestou na fotopozici jsme jeli téměř pořád po pobřeží moře, kde krásné výhledy střídaly místní slumy. A opět jsme fotili v dunách. Oproti minule tentokrát písek pořádně pálil! Ničeho netuše jsem vyběhl ven v crocsech, horko těžko vylezl na první dunu a poté se zbaběle vrátil dolů a nasadil pohorky. Fakt to nešlo.

Tentokrát většina závodníků projížděla stejným místem, takže nebyl problém si na ně počkat. Podařilo se mi alespoň jednou vyfotit „vodotrysk“ od zadního kola motorky v okamžiku, kdy přejíždí vrchol duny. Dvě auta a jeden kamion uvíznou na hřebeni duny, tak jsme svědky toho, jak se místní seběhnou a pomáhají s vyprošťováním. Roman si dokonce i zakopal s lopatkou; vyhrabat kamión není žádná sranda.

Letí to jako blázen

(10. 1. 2015, stage 7, Iquique – Iquique): Už jsme tu celkem deset dní, a pokud jde o samotnou závodní část, tak jsme těsně za polovinou – v sedmé etapě. Teď tři dny budou pohodovější až nudné. Strávíme je v bivaku jižně od Iquique, pod obří dunou. Je tu přichystaný kulečník, posilovna, dokonce i vířivka a masáže. Masáž jsem plánoval, ale nakonec jsem se k ní nedostal.

Bivak v Iquique

Zatímco auta dnes (a motorky/quady zítra) vyráží na otočku do Bolívie, trucky zůstávají v Chile a co víc, budou se motat kolem Iquique. To znamená, že nás nečekají žádné dlouhé přejezdy; kupříkladu dnes jsme jeli na místo jen asi 80 km.

Relax centrum v bivaku v Iquique. Ve vedlejším stanu bylo fitko, ještě vedle vířivka a masáže

Taky to znamená, že se nepodíváme do Bolívie, což mě dost mrzí. Okolí Iquique není kdovíjak fotogenické, samá kamenitá poušť v odstínech hnědé barvy, většinou placatá a sem tak kopec a hlavně vůbec žádná zeleň. Trochu depresivní, zvlášť při pomyšlení na Bolívii…

Takhle to tu vypadá prakticky všude, pouze kopců je sem tam více, sem tam méně. Auta uvidíte většinou vidět z velmi velké dálky, ale fotit se to moc nedá kvůli tetelení vzduchu nad pouští

Dnes jsem vstával v 10:30, neuvěřitelný luxus! Vlastně jsme trochu zaspali, ale ničemu to nevadilo. Pouze na snídani byly už jen zbytky. Poté jsme vyrazili na trať, počkali na naše kamiony, přejeli na druhé místo, opět něco vyfotili a pak ještě do cíle. Takže jsme náš truck viděli hned třikrát, což je na Dakaru dost velká vzácnost.

Trucky dnes jedou takzvanou maratonskou etapu, což znamená, že se po projetí cílem nevracejí do bivaku, ale zůstávají ve vlastním vyhrazeném prostoru, z kterého pak další den pokračují dál. Musejí se tudíž obejít bez mechaniků a potřebný servis si obstarat svépomocí. Dnes také vyhlašují výrok dne: “Ty krávo, tady se práší!” prohlásil nejmenovaný člen týmu, který dnes poprvé opustil nehostinné prostředí doprovodného obytného vozu se a vyjel s námi na trať. Bez vody, bez opalovacího krému…

Kilometrová duna

(11. 1. 2015, stage 8, Iquique - Iquique): Dnešek byl zatím nejnudnějším dnem. Fotil jsem jen dojezd do cíle, který se navíc nachází asi 500 m od bivaku. Závěr etapy je to ale impozantní – závodníci sjíždí z jeden kilometr vysoké duny šusem dolů až na úroveň moře.

Sešup dolů. Obdivuju ty lidi, co si to vyšlápli třeba jen do půlky. Já zůstal zbaběle skoro dole…

Data odesíláme přes „vlastní“ satelitní internet, ale moc se nám to neosvědčilo. Pokud fungoval, data odcházela rychlostí kolem 40 kB/s, což je na fotografie jakž takž použitelné, na video už moc ne. Jenže stabilita signálu byla mizerná, obzvlášť tady v Iquique, kde jej nejspíš i částečně stínila zmiňovaná duna. Proto stejně jako ostatní jezdíme na benzínky případně do hotelů, kde mají často slušně rychlou wi-fi.

A tím, že jsou bivaky v blízkosti nějakého většího města, to ani není taková ztráta času. Nebylo výjimkou, že se na jedné benzínce sešlo více press carů, rozbalilo notebooky a posílalo fotografie. Zítra mají trucky volný den, což se příliš netýká mechaniků, kteří budou mít plno práce s tatrovkou. Mě čeká hlavně nafocení bannerů, log a podobných věcí pro sponzory.

Nuda v Iquique

(12. 1. 2015, volný den, Iquique): Už čtvrtý den jsme zakempovaní na jednom místě a trochu mi to leze na mozek. Chybí mi akce. Dnes jsem si alespoň splnil poslední „nutné zlo” neboli fotky pro sponzory a partnery. Rozptýlení přinesl online chat s českými truckery pro Auto.cz.

Martin Macík, Martin Kolomý, Tomáš Vrátný a Aleš Loprais v našem stanu

Zubatá žába, maskot Martina Kolomého. Mimochodem, nejlajkovanější moje fotka na FB… a pak se snažte něco vymýšlet na trati.

Večer jedeme posílat dat opět do města na benzínku. Shodou okolností se nachází hned vedle pláže, kde se dnes koná nějaký hudební koncert. Máme na sobě týmové mikiny, takže jsme středem pozornosti, nabízejí nám alkohol a různé další věci opět se s námi chtějí všichni fotit. Až jednou Facebook zveřejní schopnost spojit si obličeje se jmény, tak se budu hodně divit, na kolika fotkách se objevím.

Fun Fest v Iquique

Původní plán zněl vyrazit ještě večer do dun, přespat v nich a ráno počkat na závodníky, ale nestíhali bychom v rozumném čase dorazit do příštího bivaku – kamiony totiž jedou až úplně poslední – a neměl by kdo natočit a zpracovat rozhovory a podobně. Tým má zkrátka přednost. Místo toho vyrazíme až ráno a pojedeme někam k cíli, tam nafotíme naši tatrovku, kterou dnes kluci mechaničtí celý den repasovali, a pelášíme do Calamy.

Pokračování 4 / 5

Velké finále

(13. 1. 2015, stage 9, Iquique – Calama): Po třech dnech plácání se na suchu jsme vyrazili opět na pořádnou erzetu. 400km přejezd po silnicích a hodinové kodrcání se v kopcích a jsme v menším kaňonu.

Dá se fotit shora, zdola, jinak to tam ale vypadá podobně jako jinde – hnědá kamenitá poušť. Pořád ale lepší než předchozí etapy.

„Pozor, nevybuchlé výbušniny.“ Vjet tam nebo nevjet?

Po třiceti kilometrech v terénu konečně vidíme trať. Hluboko daleko před námi. Znovu do auta a jedeme najít nějakou přístupovou cestu

Velkou radost nám udělal Miník se startovním číslem 329, který projel kus zatáčky po dvou kolech

Astronomy by určitě potěšilo dokonalé malé kruhové halo kolem slunce. Viděl jsem něco takového na vlastní oči poprvé

Zítra se vracíme zpět přes Andy do Argentiny. Což znamená si ještě dnes večer v bivaku vyřídit celní papíry. Probíhá to tak, že obejdete asi tři úředníky v tomu vyhrazeném stanu, postupně obdržíte razítka do pasu a speciální kartičku, kterou pak na hranicích předáte celníkům, a ti vás bez zdržování pustí.

Pár razítek a přejezd přes hranice je pak dílem jedné minuty

Z extrému do extrému

(14. 1. 2015, stage 10, Calama – Salta): Bivak v Calamě je nepříjemný, plný jemného fesh feshe, který se zvedá při sebemenší příležitosti. Rozhodneme se proto vyjet už na noc a přespat někde za městem San Pedro de Atacama, pokud možno ještě pod stoupáním a v rozumné nadmořské výšce. Já chtěl zastavit dřív, ale Petr našel na mapě „super odbočku” o „kousek“ dál, asi o 50 km, v místech, kde se silnice už pořádně zvedá.

Vstáváme. Spacák do obalu spíš nalámu, než zmuchlám

Nakonec spíme v nadmořské výšce 4200 m; mně se to tedy moc nedaří, nemůžu popadnout dech, jako bych byl pořád trochu udýchaný, a proto spíš jen tak podřimuju. O půl šesté nás probudí mráz -2 °C, s drkotáním zubů naskáčeme do auta a pustíme topení naplno. Ale nádherná Mléčná dráha nad hlavou za tu trochu nepohodlí stála.

Úžasná noční obloha, světelné znečištění tu nehrozí

Přejezd přes Andy je tentokrát o něco kratší a také hezčí. Ani na hranicích se nezdržíme, maximálně půl minuty. Vyhlídneme si jedno pěkné místo a tam počkáme na naši Tatrovku.

Lamy k jihoamerickému Dakaru patří jako velbloudi k tomu africkému

Jestliže posledních pár dní jsem si stěžoval na nekonečné sucho, dnes jsme před Saltou schytali asi 100 km „velký” tropický liják, naštěstí jen v autě. Chvílemi nebylo vidět na pět metrů, z některých ulic se staly řeky a podobně, znáte to. Zželelo se nám dvou úplně promočených stopařek a svezli jsme je asi 5 km. Trochu jsme se děsili, v jakém stavu bude po takovém slejváku bivak. Naštěstí je částečně na asfaltu, ale stejně tu tečou potoky vody.

Ta tečka dole je motorkář…

A jen tak mimochodem, opět jsme nestihli Kolomajze na erzetě. Vlastně jsme minuli celý závod, trať jsme vůbec nenašli a nakonec jsme ji ani nehledali, protože už bylo pozdě. Přechody přes Andy nám prostě nejdou. Tentokrát mám alespoň jednu kýčovitou fotku z přejezdu.

Skvělá atmosféra

(15. 1. 2015, stage 11, Salta – Thermas del Rio Hondo): Včera večer tým v paddocku navštívil „týmový známý” Josef, Čech, který před 25 lety stavěl v Saltě škodováckou elektrárnu a už tu zůstal. Nakonec se to semlelo a přespáváme u něj doma; becherovka, teplá sprcha a měkká postel se nedají odmítnout.

Nafukování matrace jsme džentlmensky přenechali Josefově dceři

Jedeme fotit k brodu přes řeku, přesun je příjemně krátký, jen nějakých 300 km. Na místě zjišťujeme, že se brod nachází za tzv. DZ (decelerační) zónou, neboli v místě, kterým závodníci projíždějí maximálně 50km rychlostí. Žádné velké gejzíry se proto čekat nedaly, ale některým to i přesto slušně zastříkalo.

Brod

Zkouším ještě fotit u velké kaluže asi dva kilometry proti trati, ale ta stříká tak nějak divně a sem tam ji někdo objede…

Velká kaluž přes cestu

Argentina žije Dakarem, cesta od cíle do bivaku je lemována davy diváků, kteří bouřlivě vítají každé projíždějící dakarové auto včetně nás. Musím uznat, že náš press car vypadá opravdu dobře. Všude, kam přijedeme, se s námi chtějí fotit (a nejvíc ošklivé macaté Argentinky). Večer ještě vyjedeme k vjezdu do bivaku rozdat pár letáků a samolepek a natočit si diváky, jak fandí.

Na střeše press caru

Někteří se div nepřerazili, jen aby měli „kousek Dakaru”

Dakar!

(16. 1. 2015, stage 12, Thermas del Rio Hondo – Rosario): Dnešek byl (a bohužel ještě stále je, psáno v 18 h místního času) ve znamení téměř tisícikilometrového přejezdu z Termas del Río Hondo do Rosaria. Jde o vůbec nejdelší letošní etapu. Momentálně jsme na benzínce v Ježišmarjá (město Jesus Maria) cca 450 km od bivaku.

Začalo to tím, že jsme jeli fotit na start, což je sice fajn pro kameru, ale na focení prakticky na nic, přiznejme si to. Mám sice pár portrétů a trochu té atmosféry, ale jinak nic, co by stálo za řeč. Dnešek je tedy z fotografického hlediska opět plonkový a jsem z toho trochu frustrovaný.

Dnes bylo fakt horko, protože nefoukal vítr

Asi v polovině cesty nám Toyota přestala brzdit, identifikovali jsme něco prasklého v levé zadní brzdě. Vyřešeno odpojením brzdového okruhu k inkriminovanému kolu. Tímto smekám klobouk před Pítrsem, který si věděl rady; já bych byl bezradný. Odstavili jsme to na benzince a okamžitě se stali atrakcí pro místní děti. Také posílám velké díky jednomu místnímu, který nejenže uměl anglicky, ale přinesl nám brzdovou kapalinu a nic za ni nechtěl (nakonec dostal aspoň tričko). Přístup Argentinců k Dakaru je prostě úžasný.

Tenhle klučina pořád něco chtěl; nakonec jsem vyhrabal aspoň energeťák. Jeho počáteční nadšení z dárku po ochutnání značně opadlo, fakt to nechutná dobře

O 30 km dál jsme potkali naši servisní Tatru, která opět nejede a kdoví, jestli pojede. V ostatních dvou doprovodkách je naštěstí místa dost, takže se do bivaku nakonec nějak dopravíme. A tu poslední etapu zítra doklepeme.

Provizorní bivak u silnice kdesi v Argentině

Blížíme se do cíle

(17. 1. 2015, stage 13, Rosario – Buenos Aires): Dakar 2015 je za námi, dnes se odjela poslední etapa. Vlastně neodjela, protože se pro prudké deště nakonec neměřila.

Do bivaku jsme přijeli až ve čtyři ráno, ale nespěchali jsme, dokonce jsme si dopřáli na benzínce i teplou sprchu. Dvě a půl hodiny spánku a opět nasedáme do naší Toyoty a míříme do cíle, kde se snažím nalovit něco z atmosféry. Diváci jsou opět skvělí a nejvíc si jich umí užít Robby Gordon, který se s křikem „I’m coming” vrhl do davu. Za chvíli zmizel neznámo kde, až se pro něj nakonec vydala místní Gendarmeria, aby se vůbec z obležení dostal.

Někde tam uprostřed v davu je Robby

Než dorazí do cíle kamiony, fotím motorkáře, vítěze kategorie aut Nassera a takovou tu klasiku z cíle – zablácené obličeje a podobně.

Momentálně jsme opět na benzínce na wifi. Věci máme sbalené; co pojede lodí, už je naložené v asistenční Tatře. Krámování se opět neobešlo bez davu přihlížejících domorodců; k mému příjemnému překvapení se ani nepokusili nám něco ukrást. Čeká nás ještě slavnostní pódium, kam prý pustí celý tým, na to jsem hodně zvědav. A pak hotel, ráno na letiště a tradá domů. Přiznám se, že už se těším.

Konečně doma

(18. 1. 2015, Londýn Heathrow): Ještě ne, teprve jsme v Londýně na letišti, ale už se to blíží. Závěrečné slavnostní pódium bylo velkolepé, všichni jsme vylezli na střechu Tatry a jeli bouřícím davem. Na pódiu jsme seskočili, následovala oficiální fotka a bylo to. Dakar 2015 skončil. Odnesl jsem si spoustu zážitků a neocenitelných zkušeností, které možná využiji zase za rok.

Moje úplně poslední fotka na Dakaru, část týmu na slavnostním pódiu

Pokračování 5 / 5

Best of Dakar rally 2015