Jihoamerický deníček aneb jak se fotí Dakar rally

Toť vše. Letíme přes Londýn, kde jsem zkontrolován, že můj notebook neobsahuje výbušniny; hned jsem klidnější. K samotnému letu jen stručně: 13 hodin 20 minut a turbulence mezi Sao Paulem a Buenos Aires.

Po třinácti hodinách letu z Londýna přistáváme v Buenos Aires a největší dobrodružství začíná. Mimochodem, časový posun je tu jen -4 h, takže jet lag se nekoná a všichni fungujeme hned od začátku.

Čtvrtina obvodu zeměkoule do cíle

Fotovýbavu mám sbalenou v batohu Lowepro Vertex 300AW. Je nacpaný k prasknutí, ale vše se tam nakonec vlezlo: tři těla (Canon 1D X, 1D IV a 7D II), pět objektivů (od 8 do 300 mm), baterie, nabíječky, filtry, externí disk, powerbanka, čtečka karet, notebook… batoh dohromady váží téměř 20 kg, naštěstí to na letišti nikdo neřešil.

V průběhu se ukázalo, že jsem to trochu přehnal; většinu času jsem stejně fotil jen na dvě těla a světelnou třístovku se mi většinou nechtělo nosit. Příště bych ji určitě nechal doma, objektiv 70–200 mm F2,8, případně doplněný konvertorem, na Dakar stačí. Batoh většinu času odpočíval v autě, pouze jsem si z něj vzal to, co jsem zrovna potřeboval, většinou širokáč 16–35 mm F2,8 a již zmiňovaný 70–200 mm F2,8. Na drobnosti skvěle posloužila fotovesta od Alpinestars.

Byrokratické kolečko

(1. 1. 2015, Buenos Aires): Taxík nás vyklopil před Tecnopolis, kde bylo letos počáteční zázemí pro účastníky Dakaru. Vládne tu dost chaos, posílají nás od brány k bráně tak dlouho, než se vstup otevře i pro veřejnost a my můžeme normálně bez překážek projít s diváky dovnitř. Zbytek Dakaru naštěstí organizačně šlape podstatně lépe. Vlastně skvěle, když si představím, o jaký monstr podnik jde. Za ta léta to mají francouzští organizátoři zmáknuté.

Protože tu není co fotit, vyrážíme pro akreditaci. Proces je to krapet složitější a zdlouhavější než jinde. Napřed si v media centru vyzvedneme visačky a fotovesty; zatím nic odlišného od jiných akcí. Visačky vypadají sice obyčejně, ale uvnitř je nějaký čip, který kontrolují při vjezdu do bivaku, při vstupu do jídelny apod.

Kromě toho dostáváme zelený papír se spoustou kolonek, ve kterých chybí razítka. Ty je třeba doplnit v sousední budově. V té se nachází 30 přepážek, jejichž jména se shodují s nadpisy v kolonkách. Je třeba obejít jednu po druhé (naštěstí se nás netýkají úplně všechny) a tu něco vyplnit, podepsat, nebo si přečíst a jako odměnu získat razítko. 

Jdeme doleva

Zelený lístek s kolonkami, zatím ještě prázdnými

Většinu těchto přepážek musíme postupně pro úspěšné završení akreditačního procesu obejít

Kolonky se týkají třeba zapůjčení navigačního vybavení, poučení o ekologickém chování, informace ohledně zdravotních rizik a podobně. Čekal jsem chaos, ale vše proběhlo bez problémů, možná i proto, že jsme tam byli již ve čtvrtek. Osazenstvo překážek bylo milé a bez výjimky mluvilo anglicky. Podobné kolečko jsme museli oběhnout i kvůli press caru; tady to nebyl jen papír, ale rovnou útlý sešitek. Přesto jsme to měli komplet hotové za hodinu a čtvrt.

Konečně vše orazítkované

Pokud by vás zajímalo, jak je to se ziskem akreditace a s Dakarem vůbec, tak za všechno se platí. Pokud dostatečně prokážete, že jste regulérní novinář (mezinárodním průkazem, průvodním dopisem z redakce a podobně), pak vás akreditace přijde „jen“ na 3200 EUR. Jinak je to dvojnásobek. K tomu si přičtěte nutnost mít press car neboli auto, ve kterém se budete po Dakaru pohybovat.

Nejde o ledajaký vůz, musí splňovat kritéria daná pořadatelem; pohon všech čtyř kol, zabudovaný bezpečnostní rám, čtyřbodové pásy na všech sedadlech, dvě rezervy, výjezdové pásy, satelitní telefon a podobně. Auto si musíte sehnat sami, pořadatelé nic neposkytují. Přeprava press caru lodí do Buenos Aires stojí 3900 eur, jeho pojištění 1000 EUR a další tisícovku si přichystejte na letenku. Dakar rozhodně není žádná láce.

Technické přejímky

(2. 1. 2015, Buenos Aires): O půl osmé mě vzbudilo sluníčko, během minuty začalo být ve stanu nedýchatelno. Nuda v Buenos Aires pokračuje dalšími povinnými formalitami, kde dohromady není co fotit. Tak aspoň poznávám české účastníky téhle nejdrsnější rally světa. Hlavně motorkáře nechápu, to jsou největší blázni. Zatím jsou úplně všichni v pohodě, vládne takřka přátelská atmosféra. Nevím, zda se to změní, až o něco půjde.

Japonci se nemohli vynadívat

Náš závoďák prošel vším papírováním bez problémů a až do zítřka bude spolu se všemi ostatními odpočívat v „parc fermé“, uzavřeném parkovišti, kam nikdo nesmí. Takže teď už tu není vůbec co fotit.

Tady se konaly technické přejímky. Jak vidíte, nic moc fotogenického.

Areál Tecnopolis, zázemí Dakaru v Buenos Aires. Kudy do tiskáče?

Tiskové centrum v BA. Poprvé a naposledy s internetem zdarma, jinak se net na Dakaru platí

Trucky zaparkované v parc fermé. Mimochodem, jedině auta Peugeot byla skrytá pod plachtami

Pódium

(3. 1. 2015, Buenos Aires): Poslední den, kdy je ticho před bouří, než to zítra vypukne. Ráno absolvujeme povinný briefing pro fotografy, na kterém se ale stejně nedozvíme nic jiného, než co již přišlo v mailech – víceméně věci ohledně bezpečnosti.

Press briefing. Foceno před začátkem, tohle nejsou všichni novináři, účastnící se Dakaru

Odpoledne a večer se všichni jezdci představili v centru Buenos Aires na slavnostním pódiu. Chvíli nám trvalo, než jsme našli stanoviště shuttlu, který nás odvezl do města. Navíc řidič krapet bloudil, což způsobilo, že se z řady sedaček před námi začalo ozývat „zajebaný“, „do riti” a podobné výrazy – slovenští kolegové nestihli své závodníky. Argentinci motorsport milují a nálada v přilehlých ulicích byla úžasná.

Na pódiu samozřejmě nechyběl ani Robby Gordon a jeho jump, mohutně aplaudovaný

Každý si chtěl sáhnout, vyfotit se, plácnout si… a jezdci se vůbec nebránili. Dokonce i nadchody přes dálnici jsou obsypány fanoušky, kteří vyhlíželi závodníky, jak se budou přesouvat z Tecnopolis k pódiu.

Ulice obležené lidmi do pozdního večera

Dalším typickým způsobem sledování Dakaru je zaparkovat svůj pickup vedle silnice a rozložit si na korbě křesla. Divákům vůbec nevadí, že auta kolem jen obyčejně projíždění během cesty na start, všechno, co má samolepky s Dakarem na sobě, je vítáno.

Fanoušci nad dálnicí

Je 21:40, ještě odeslat poslední fotky, něco málo sníst a vyrážíme na trať první etapy, abychom tam mohli zítra brzy ráno přivítat první závodníky.