Origami neboli japonská skládačka. Název snímku je trefný – kompozice je umně seskládaná z kousků nebe a architektury.
Během posledního týdne se v naší galerii sešlo několik vyvedených fotografií s nápadně podobnou barevností. Šlo o kombinaci modré a oranžové, dvou výrazných doplňkových barev, které k sobě dokonale sedí. Pravděpodobně jde o nové módní odstíny této sezóny, protože se objevovaly na snímcích nebe, mraků, kopců, polí... a také na tomto záběru, který právě získal titul Fotografie týdne.
Protínající se diagonály, ostré stíny a špičaté hrany si s křiklavými odstíny skvěle rozumí. Nic akčnějšího pravděpodobně v kategorii Architektura nenajdeme – a tento kousek od autorky s přezdívkou lelinka je navíc velmi výtvarně působivý. Je to jeden z těch napůl abstraktních, napůl reálných obrazů, které bychom si dokázali představit na volné bílé stěně svého obývacího pokoje. V podstatě je tento motiv totiž celkem jednoduchý, nekomplikovaný; přináší napětí a pochopení jednotlivých vztahů a významů v kompozici.
Origami; foto: lelinka
Není to jen spojení zmíněných výrazných odstínů, co v sobě nese kontrastní potenciál. Nejdřív vás zřejmě zaujme dramatický úhel, pod nímž byl záběr pořízen. Jednotlivé linie se na snímku sbíhají a rozbíhají zcela náhodně, a přesto s razancí, jaké se u něžných výhonků rostlinného světa těžko dočkáme. Geometrická tvrdost s pohlazením modrého nebe působí podobně jako tank v záhonu růží.
Možná by mohlo být zajímavé nechat oblohou proplout větší kus něžné oblačné krajky, aby nabyla skladba snímku podobné razance, jako asociace s tankem, ale na druhou stranu je pouze na pozorovateli, aby se snažil zjistit, kde se právě nachází. Teprve v okamžiku, kdy poznáme, kde je nahoře a kde dole, můžeme zhluboka vydechnout.
Ačkoli Origami má tvar přesného čtverce, není to typická „středová“ kompozice, které je často vytýkána statičnost a přílišný klid. Děj na fotce ubíhá hlavně díky použitému materiálu výrazně doprava, směrem ven „na vzduch“. Hrnout se zleva doprava je přirozené; tímto směrem přece čteme a autorka navíc tento „kopec“ výrazně nahnula.
Za dynamiku můžou samozřejmě i všemožné linky, které protínají neosobní hmotu. V tomto případě je více než namístě pochválit hlavně autorčino oko, protože bez použití výstředního úhlu by jen těžko z masivní stavby vzniklo něco, co je skutečně v pohybu. Pokud se ale podíváte, čím se ještě chlubí v galerii, zjistíte, že má prostě cvik, protože architektura je zřejmě její vášní. Zasíláme tedy znovu gratulaci na Slovensko!