V osmdesátých letech jste se zúčastnil půlroční stáže ve Finsku. Jak na Vás tamní prostředí tehdy zapůsobilo, ovlivnilo výrazně Vaši tvorbu? Sledujete dění ve finské fotografii dnes?
Pokud chápeme "prostředí" v tom širokém slova smyslu, tj. jako celý životní prostor - lidi, přírodu, běh času atd. - tak Finsko má pro mne stále určující význam. Zejména v přirozeném soužití a respektu člověka k přírodě. Na druhé straně jsem tam měl velmi dobré podmínky ke studiu - perfektně vybavené ateliéry a laboratoře, o jakých se nám na FAMU tehdy ani nesnilo, a také klid a soustředění na práci (to mi dodnes schází). Měl jsem i štěstí na pedagogy - jedním z těch, s kterými jsem často komunikoval, byl A.R. Minnkkinen, proslulý svými autoportréty-akty, jehož práce, byť žije převážně v USA, je pro mne typicky "finská". S některými ze svých spolužáků, z nichž jsou dnes docela úspěšní fotografové nebo pedagogové, udržuji úzké kontakty. Mám radost, že se mi podařilo na podzim loňského roku představit v Pražském domě fotografie kolekci současné finské dokumentární fotografie, kterou právě sestavila jedna z mých kamarádek a spolužaček Päivi Eronen. Finskou fotgrafii nejen sleduji, ale již 5 let také vedu ve Finsku fotografické workshopy ve městě Imatra.
Jan Pohribný: Ochránci, 2003, z cyklu Andělé
V katalogu k vaší nedávné výstavě v brněnském Ambitu Místodržitelského paláce se vyjadřujete k digitální manipulaci. Při pohledu na některé snímky Vašich cyklů lze téměř stěží uvěřit, že se počítačové manipulaci vyhýbáte. Jakým způsobem jste při tvorbě těchto snímků postupoval?
Klasická fotografie má velmi širokou paletu vyjadřovacích prostředků. A když ji ještě zkombinujeme s jiným "klasickým" médiem - malbou, scénografií apod. - je naše paleta ještě bohatší, řekněme itermediální. Potíž je v tom, že svůj nápad stejně většinou musím realizovat vlastníma rukama a na místě, které si pro to naleznu nebo vytvořím. Jenže to je to, co mne na tvorbě vzrušuje. Autentický dotek s realitou, s krajinou, s živly. U klávesnice se tak nezapotím, nepodléhám vlivu a rozmaru počasí, a proto ani výsledek digitální manipulace není možná tak přesvědčivý. Pro mne je důležitá nejen tvůrčí energie, kterou otisknu do vytváření svých fotografií, ale také energie místa, kde je vytvářím. Neříkám, že virtuální realita soudobého digitálního světa je špatná, ale je zkrátka jiná.
Základem řady mých fotografií je využití tzv. vícenásobné expozice a luminografie = kresby světlem. Tedy první expozici fotografuji ještě za denního světla či za šera, další pak za tmy, kdy mohu neomezeně kreslit světlem nebo osvětlovat objekty, které chci rozzářit, zvýraznit, aktivovat. Je to ve své podstatě určitý druh rituálu, malby a instalace, který je završen finální fotografií.
Jan Pohribný: Nohy, 2001, z cyklu Osvícené City
Předpokládám, že pokud se nejedná o počítačovou animaci, musel jste si některá místa před pořízením fotografie výtvarně upravit. Zanecháváte po sobě stopy, či vše uvedete po focení zpět do původního stavu?
Většina míst, která dotvářím světlem, zůstává možná vnitřně (a doufám pozitivně) zasažena pouze paprsky mých příručních baterek či ohňů, ale navenek se vůbec nic nezmění. Tam, kde dělám instalace (většinou s kameny), zůstává po mne kruh, čára, stopa, kterou tu však mohl zanechat také člověk z doby kamenné. Jsou to mé otázky naší minulosti. Na ně hledám odpověď, neboť ta je součástí i naší budoucnosti.
V době, kdy ještě počítače byly pro většinu lidí naprosto neznámým pojmem, musely Vaše snímky působit jako fantastická zjevení. Dnes se však doba změnila. Nestává se Vám v současnosti, že někdo přijde před Váš snímek se slovy: „No jo, to bych taky uměl ve Photoshopu.“ Nemrzí Vás to?
Asi jsem si už zvykl. Skutečně si většinou lidé myslí, že moje fotografie vznikají v computeru. Snad to ti citlivější (civilizací nezahlušení) poznají, anebo to těm ostatním pomůže časem najít cestu ke svým přirozeným kořenům. Ale mohu se také zcela mýlit, i to je lidské.
Ve Photoshopu lze dělat opravdu zázraky, ale energie je tam opravdu jiná. S krajinou musíte vést dialog a akceptovat její proměny, které nelze naplánovat. Stejně tak důležitá je i hranice reality možného a fikce. Počítače často svádějí k tomu jít daleko za tuto hranici, tedy za to, co je možné dosáhnout lidskou silou a důvtipem v existujícím prostředí.
Jan Pohribný: Mrak, 1997, z cyklu JanČin
Jak hodnotíte snímky svých kolegů, které jsou dodatečně počítačem upraveny?
Záleží samozřejmě na přesvědčivosti snímku. Jsou autoři (dnes i celé týmy), před kterými smekám. Jejich hlavní působiště je však především v reklamní sféře, která může mít bez diskuse přídomek umělecká.
Vyhýbáte se ortodoxně i digitálním fotoaparátům?
Vůbec ne. Reklamní fotografie živí i mne, takže pracuji řadu let s počítačem, se špičkovým skenerem a přes rok vlastním 14Mpx Kodak. Bohužel pro mou vlastní tvorbu není příliš využitelný, neboť jak známo při dlouhých expozicích narůstá u digitálních foto šum. A moje snínky vznikají často při expozicích až desítek minut. Navíc mám rád kvalitní a ostré metrové zvětšeniny. Ale přiznávám, že bez computerů a možností digitálního světa si svůj život již možná nedovedu představit. To jsou ty paradoxy soudobé civilizace.
Jaké fotoaparáty a objektivy používáte?
Používám takřka všechny formáty od klasických 35 mm, přes 6 × 7 cm, ale mým asi nejoblíbenějším aparátem je dřevák 4 × 5 palců od japonské firmy Wista. Nejradši mám k této kameře širokoúhlý objektiv Super - Angulon 65 mm, ale pracuji také s 90, 150 a 210 mm. No a také používám již zmíněný digitál s Nikkorem 28-105 mm.
Jan Pohribný: Fjordoko, 2002, z cyklu Nová doba kamenná
V současné české fotografii snad nelze najít fotografa, se kterým by se Vaše snímky daly srovnávat. Co tedy ovlivnilo Vaše umělecké formování? Máte nějaký fotografický vzor?
Jsem z výtvarnické rodiny, takže základy formovala moje maminka - ilustrátorka a grafička - a také můj otec výtvarný teoretik. Více mne ovlivnili umělci z jiných oborů - sochaři, malíři, ale zejména z oblasti konceptuálního umění, tzv. land-artu, např. Richard Long nebo Andy Goldsworthy, kteří pracují s instalacemi z přírodních materiálů v živé přírodě. Pokud bych měl jmenovat alespoň někoho z řady fotografů, kterých si vážím nebo měli na mne vliv, tak je to pro mne určitě Taras Kuščynskyj, se kterým jsem měl příležitost se velmi blízko poznat. Jeho způsob chápání vztahu ženy a přírody, byť z dnešního pohledu romantický, byl velmi silným vkladem pro moji vlastní cestu.
Krajina nepatří v současné době mezi nejatraktivnější témata, přesto se jí věnujete. Co Vás na ní tak zaujalo?
Vzešli jsme z přírody a jsme její součástí. Možná hledám své vlastní kořeny a fotografie je mi prostředkem, jak toho alespoň částečně dosáhnout. Krajina je takovým dokonalým plátnem, které můžeme někdy citlivě dotvořit, ale také leccos se z něj naučit.
Jan Pohribný: Ostrov, 2002, z cyklu Nová doba kamenná
Podle čeho si fotografovaná místa vybíráte?
Někdy mám zcela přesnou ideu a hledám pro ni tu "pravou" krajinu. Jindy je to naopak. Místo, které během nějaké cesty navštívím, mne natolik zaujme a inspiruje, že se tam, pokud je to možné, znovu vracím. A někdy reaguji okamžitě.
Vracíte se někdy na jedno místo vícekrát? Pokud ano, které patří mezi Vaše nejoblíbenější?
Mám-li tu možnost, tedy hlavně v Čechách, vracím se na některá místa mnohokrát. K takovým místům určitě patří České Středohoří, ale také okolí naší chalupy v Krkonoších.
Pracujete stále na svých cyklech Nová doba kamenná a Andělé, či jsou to pro Vás již ukončená témata? A ostatní cykly? Nemáte někdy chuť se k nim vrátit?
Dokud budu mít pocit, že Nová doba kamenná má ještě stále co říci, tak se k ní asi budu vracet. Andělé jsou relativně čerství, takže naopak bych měl na nich dělat mnohem více. Asi než vracet se k starším tématům připravuji rozpracování zcela něčeho nového, ale to musí ještě dozrát. Snad bych se ještě chtěl vrátit k instalacím papírových objektů mého přítele Jana Činčery - zaslouží si to.
Máte ambice svými snímky vyvolávat v divácích filozofické otázky, nebo spíše chcete, aby se lidé pohledem na Vaše fotografie příjemně odreagovali? Či nad něčím takovým nepřemýšlíte?
Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi nezáleží na tom, co mohou moje fotografie v lidech evokovat. Ale myslím si, že tvorba je především způsob, jak se sám vypořádat se svou identitou, se svým podvědomím, se svými sny, se svou minulostí. Pokud se najdou další podobně naladění anebo přístupní diváci (ale i tvůrci), je pak zážitek možná intenzivnější, srozumitelnější širšímu okruhu. Mnoho snímků často vzniká intuitivně, nemáte na mysli konkrétní poselství, diváka. Možná o to je taková fotografie opravdovější - není za ní žádný kalkul, ale pouhá radost z tvoření.