Při fotografování krajiny je obvykle hlavním požadavkem ostrý snímek ve všech zachycených vzdálenostech. Pokud chcete mít vše ostré přichází ke slovu ostření na tzv. hyperfokální vzdálenost.
Pojem ostrý snímek může být velmi subjektivním a u každého z nás bude definován mírně odlišně, protože závisí na kvalit našeho zraku. Pro jednodušší definici toho, co je ostré a co nikoliv, a také pro jakési ustavení názvosloví, byl zaveden pojem rozptylový kroužek.
U něj se vychází z předpokladu, že každý bod na fotografii je zobrazen jako malá ploška. V případě, že je ploška malá a lidské oko ji vnímá jako bod, pak je obraz ostrý, v opačném případě se nám jeví jako rozostřený. Pro kinofilmové aparáty byla velikost rozptylového kroužku stanovena na 0,03 mm – platí u zvětšenin do velikosti 20×30 cm.
U zvětšenin většího formátu se považovala za ideální velikost rozptylového kroužku 0,025 mm. Vzhledem k tomu, že rozptylový kroužek byl stanoven jako dohodnutý pojem, je také vztažen ke standardním pozorovacím podmínkám – při velikosti obrazu A4 je to vzdálenost pozorovatele 38 cm.
Hyperfokální vzdálenost je možné definovat jako ostřící vzdálenost, při níž je ostré jak popředí snímku, tak i nejvzdálenější objekty. Hloubka ostrosti v takovém případě sahá od několika metrů až po nekonečno.
Vysoká clona není stoprocentní
Při práci s hloubkou ostrosti obecně platí, že menší clonové číslo znamená menší hloubku ostrosti a větší clonové číslo znamená větší hloubku ostrosti – logickou úvahou pak dojdeme k tomu, že by mělo stačit více zaclonit. V takovém případě by tedy mělo platit, že větší zaclonění přináší větší hloubku ostrosti a tudíž i snímek proostřený v celém rozsahu vzdáleností
Předpoklad je správný, naráží ale na dva problémy. Jednak je to možný nedostatek světla při úplném zaclonění objektivu a požadavku na „rozumný“ expoziční čas. Druhý problém spočívá v tom, že při zaostřená na nekonečno nebude ostré popředí, neboť nespadá do pole hloubky ostrosti. Ke slovu může při velkém zaclonění přicházet i difrakce (ohyb světla způsobený jeho vlnovou povahou), která způsobuje neostrost při velkém zaclonění objektivu.
Prejtský rybník, foto: lennyl_2
Výsledkem těchto úvah je situace, kdy chceme mít co největší hloubku ostrosti, avšak nechceme mít zcela zacloněný objektiv ani zaostřeno na nekonečno. Řešením je v takovém případě právě ostření na hyperfokální vzdálenost.
Jak funguje ostření na hyperfokální
Hloubka ostrosti má vždy určitý rozsah, řekněme třeba od 10 do 30 metrů – tedy v rozsahu délky 20 m je vše ostré. Ovšem hloubky ostrosti od 10 do 30 metrů dosáhneme pouze v případě, že zaostříme na konkrétní místo scény, která leží přibližně ve třetině rozsahu vzdáleností, kde je snímek ostrý – tedy v našem příkladu to bude přibližně vzdálenost 16 metrů. Tedy přibližně konec první třetiny rozsahu vzdáleností, ve kterých bud snímek ostrý tj. 1/3 z 20 metrů.
Chceme-li tedy hloubku ostrosti prodloužit při zachování clony, pak je nejjednodušší posunout místo na které ostříme, v tomto případě maximálně o 10 metrů – v takovém případě bude objekt, na který jsme ostřili, ležet na začátku pásma hloubky ostrosti, takže zůstane ostrý a zároveň se nám proostří i pozadí.
Pro lepší názornost jsou v popsané modelové situaci použit nereálné hodnoty hloubky ostrosti, při velkých clonách dosahuje hloubka ostrosti prakticky nekonečna. Nemá ale smysl ostřit na nekonečno, neboť se tak připravíme o výraznou část hloubky ostrosti, která zasahuje do popředí.
Starší objektivy mají na svém obvodu stupnici, na níž je vyznačena zaostřená vzdálenost a s ní související stupnici hloubky ostrosti. Hyperfokální vzdálenost je potom možné vypočítat podle takového ukazatele, ovšem jednodušší je použít již připravené tabulky se vzdálenostmi, případně využít online kalkulačky anebo některé z aplikací dostupných pro chytré mobily platformy Android či iPhone. Pro ty, kdo mají několik pevných skel, může být praktická papírová kalkulačka, určená pro konkrétní ohniska – najdete ji zde.
Pokud jsme v situaci, kdy nemáme k dispozici nic z uvedeného, lze se řídit jednoduchým pravidlem, že zaostříme maximálně na vzdálenost dvakrát delší, než je vzdálenost k nejbližšímu objektu, který chceme mít ostrý. Anebo naopak, pokud je objektiv zaostřen na hyperfokální vzdálenost, hloubka ostrosti dosáhne právě od poloviny hyperfokální vzdálenosti do nekonečna.