Zejména čerství majitelé digitálních zrcadlovek a bezzrcadlovek obvykle tápou, pokud si mají vybrat v jakém expozičním režimu fotografovat. Nabídka fotoaparátu je totiž poměrně široká a dřívější zkušenosti s expoziční automatikou, která je vlastní malým kompaktům nebo mobilním telefonům, nebývají až tak špatné.
Proč tedy tyto expoziční režimy výrobci aparátů nabízejí. Odpověď je velmi jednoduchá, je to proto, abyste mohli snadno ovlivnit, jak bude výsledná fotografie vypadat a mohli se tak směle vydat do vod kreativní fotografie. Automatika sice neprodukuje nijak zásadně špatné výsledky, ovšem všechny fotografie jsou většinou velmi podobné a chybí jim vizuální prvek, který by zaujal diváka na první pohled.
Při fotografování v pokročilých režimech je stěžejní si uvědomit, že nemáte přemýšlet nad tím, jaký zvolit expoziční režim pro focení, ale spíše se na celou situaci podívat opačně – tedy podle toho jak chcete, aby výsledná fotografie vypadala, musíte zvolit adekvátní expoziční režim.
Vše je o světle
Jakákoli fotografie by nevznikla bez přítomnosti světla, které vykreslí obraz na světlocitlivé vrstvě snímače. A o tom, kolik světla je v dané situaci potřeba rozhoduje expozimetr, který je dnes vestavěn v každém digitálu. Na základě potřebného množství světla expozimetr vyhodnotí, jakým časem, clonou a citlivostí je třeba danou scénu exponovat, aby se snímek vykreslil.
Velmi důležité je si v této souvislosti uvědomit, že všechny tři hodnoty – čas, clona, citlivost – spolu vzájemně souvisejí a ovlivňují se – mimo jiné se vžilo označení expoziční trojúhelník. Chcete-li zachovat množství světla, které dopadne na snímač můžete tak učinit různou kombinací času a clony. Jeden parametr totiž ovlivňuje, jak dlouho bude světlo dopadat, zatímco druhý ovlivňuje jak velkým otvorem.
Dvě expozičně shodné fotografie (navzájem se neliší v tom, že by byla jedna světlejší nebo tmavší) tak mohou mít zcela jiné hodnoty času a clony. To, co na nich ale bude zachyceno již bude vypadat jinak, protože se expoziční parametry liší a ovlivňují tak výslednou obsahovou podobu fotografie.
Prakticky u každého fotoaparátu ještě navíc můžete upravit práci expozimetru a zvolit si jeden ze tří nejčastěji dostupných režimů – celoplošné měření, celoplošné měření se zdůrazněným středem a bodové měření – přičemž každý z nich je určen pro odlišné světelné podmínky a situace.
Pozor na značení režimu
Označení priorita času a priorita clony vycházejí z toho, který parametr upřednostníte. Obdobně je to i v případě jejich zkratek kde Je priorita clony značena jako A a vychází z anglického slova pro clonu – Aperture.
V případě priority času se používá písmeno S, které pochází z anglického označení závěrky – Shutter. Prakticky u všech fotoaparátů tedy najdete tuto dvojici režimů pod písmenem A a S, pouze Canon značí prioritu clony jako Av (aperture value) a prioritu času jako Tv (Time value).
Rozdíl mezi voličem expozičních režimů u fotoaparátů Canon a Nikon je především v označení poloautomatických režimů, vše ostatní je prakticky stejné
Mírný zmatek ještě dělá v označení společnost Nikon, která u levnějších řad zrcadlovek překládá prioritu času jako clonovou automatiku a prioritu clony zase jako časovou automatiku. To může lehce zmást především nezasvěcené uživatele.
Priorita času
Jestliže se rozhodnete pracovat v režimu priority času, je třeba se nejprve pomocí voliče expozičních režimů přepnout na režim S nebo Tv a poté bude hlavním dialogovým rollerem měnit hodnotu expozičního času, zatímco fotoaparát automaticky dopočítá hodnou času a hodnotu citlivosti (pokud ji máte nastavenou na automatickou volbu. Jestliže citlivost nastavíte ručně na konkrétní hodnotu, bude samozřejmě vypočtená hodnota clony ovlivněna i citlivostí.
Principem priority času je umožnit fotografovi ovlivnit, jakým expozičním časem bude snímek pořízen a tím pádem také kreativně ztvárnit konkrétní scény a záběry. Práce s časem má smysl primárně v okamžiku, kdy fotografujete pohybující se objekty. Taková fotografie může dopadnout v zásadě třemi způsoby:
- pohybující se objekty budou rozmazané a statické budou ostré
- pohybující se i statické objekty budou ostré
- pohybující se objekty budou ostré a statické budou romazané
V závislosti na tom, jakého ze tří uvedených výsledků chcete dosáhnout, budete volit i konkrétní hodnotu expozičního času. Pro rozmazání pohyblivých objektů je třeba pracovat s delším expozičním časem – cca od 1/50 s směrem k delším časům – což s sebou obvykle nese nutnost použití stativu. Naopak při požadavku na ostrý pohybujíc se objekt, je smyslem tzv. zmrazit pohyb – toho dosáhnete pomocí krátkého času od cca 1/250 s až po 1/8000 s nebo kratší čas.
Budete-li chtít dosáhnout snímku, kde je pohyb ostrý a statické části snímku rozmazané – tedy technikou švenkování / panningu – je třeba sledovat pohybující se objekt v hledáčku a synchronizovat s ním svůj vlastní pohyb. Při použití delšího času následně v průběhu pohybu stisknete spoušť a výsledkem je ostrý pohybující se objekt (vůči sobě se objekt a fotoaparát nepohybují) a rozmazané pozadí díky delšímu času s jednosměrnému pohybu aparátu vůči statickým částem scény.
Ukázka panningu neboli švenkování, kdy je na výsledné fotografii ostrý pohybující se objekt a rozmazané pozadí, v tomto případě je třeba pracovat s delším časem – jednoduchou pomůckou je začít s časem rovným obrácené hodnotě rychlosti objektu a postupně jej prodlužovat, tedy u auta jedoucího 40 km/h je to 1/40 s a delší
Ještě v jednom případě je třeba pracovat s časem, a to v okamžiku, kdy fotografujete dlouhým ohniskem (typicky 150 mm a více). V takových případech se totiž sebemenší pohyb fotoaparátu projeví roztřesením obrazu v hledáčku a velmi vysokým rizikem rozmazané fotografie.
Jednoduchou pomocí je pracovat s časem, který je roven nebo kratší, než je obrácená hodnota ohniskové vzdálenosti. Tedy při použití 200mm ohniska byste měli fotografovat časem 1/200 s a kratším, analogicky pak při 600mm ohnisku je to 1/600 s a kratší – tím minimalizujete riziko rozmazaných fotografií.
Kdy fotit v prioritě času? Odpověď na tuto otázku je poměrně jednoduchá – vždy když budete snímat pohybující se objekty nebo budete fotografovat za špatných světelných podmínek. V praxi je to tedy sport, noční fotografie, malování světlem a ve specifických případech wildlife a krajina.
Co je bezpečný čas
Tzv. bezpečný čas je takový expoziční čas, při kterém zvládnete vyfotit ostře snímek z ruky, aniž by hrozilo riziko jeho rozmazání pohybovou neostrostí, způsobenou kombinací příliš dlouhého času a nestabilního držení fotoaparátu. V průběhu expozice s digitálem pohnete, což má za následek právě rozmazání obrazu.
Obecně je za nejdelší bezpečný čas považována 1/30 sekundy, jakmile zvolíte čas delší, pak je pravděpodobnost rozmazání fotografie velmi vysoká. Významným pomocníkem je v tomto směru stabilizace obrazu – ať už v objektivu nebo v podobě stabilizovaného snímače – která obvykle umožní prodloužit bezpečný čas až o 5 stupňů EV. Samozřejmě je potřeba počítat s tím, že stabilizace není samospásná a zejména u delších ohnisek je vhodné pracovat s kratšími časy.
Priorita clony
Druhý a častěji používaný poloautomatický režim je priorita clony, kdy si můžete ručně zvolit konkrétní hodnotu clony (a citlivosti) a fotoaparát za vás automaticky dopočte vhodný expoziční čas. Práce s clonou je možná v režimu priority clony (A, Av), kdy se hodnota clony volí obvykle shodným ovládacím prvkem, jako expoziční čas v režimu priority času.
Stejně jako u volby expozičního času, je i zde smyslem režimu umožnit fotografovi ovlivnit nastavení clony, při kterém bude snímek exponován. Důvodem pro toto počínání je možnost ovlivnit hloubku ostrosti na fotografii. Tedy jednoduše řečeno ovlivnit, co všechno bude na fotografií ostré směrem za a částečně před místo, na které je zaostřeno.
Hloubka ostrosti je jakési rozmezí vzdáleností, ve kterém jsou objekty na snímku ještě ostré, jakmile leží objekt mimo hloubku ostrosti, pak je rozostřený. A právě clona má na hloubku ostrosti zcela zásadní vliv. Samotný mechanismus clony je uzpůsoben k tomu, aby bylo možné změnit velikost otvoru, kterým prochází světlo, následně dopadající na snímač.
V souvislosti s hloubkou ostrosti pak platí jednoduché pravidlo, které říká, že čím je otvor, jímž prochází světlo větší (tedy čím je clonové číslo F nižší), tím je hloubka ostrosti menší. Naopak čím je tento otvor menší (a clonové číslo F tedy větší), tím je hloubka ostrosti větší.
Také v makrosvětě je důležitá práce s clonou, ovšem vinou velmi krátké vzdálenosti od objektu, je i při vyšším zaclonění hloubka ostrosti velmi malá
Velmi důležité je také při práci s clonou a malou hloubkou ostrosti mít na paměti, že vzdálenost mezi aparátem a hlavním objektem musí být kratší než vzdálenost mezi objektem a pozadím, aby bylo možné dosáhnout kýženého rozostření pozadí. Nebude-li tato podmínka dodržena, tak bude snímek celý proostřený i v případě kdy budete mít clonu otevřenou.
Z logiky věci je tedy jasné, že s clonou budete pracovat v okamžiku, kdy fotografujete statické objekty. A podle toho, jestli chcete mít pozadí rozostřené nebo naopak ostré, budete volit větší či menší zaclonění objektivu. Nejčastějším žánrem, kde využijete prioritu clony, je portrétní a makrofotografie – v těchto případech je žádoucí malá hloubka ostrosti pro vizuální „odpíchnutí“ hlavního objektu od pozadí.
Ovšem s clonou budete primárně pracovat i tehdy, když chcete mít scénu proostřenou co nejvíce dozadu. Typickým žánrem je v takovém případě architektura, krajina nebo produktová fotografie, kdy není zela žádoucí mít ostrou pouze část scény a zbytek rozostřený, ale právě naopak.
Zvláště u krajiny je pak dobré kombinovat vyšší zaclonění objektivu s tzv. ostřením na hyperfokální vzdálenost – tedy na takovou vzdálenost, kdy hloubka ostrosti pokryje oblast od vstupní čočky objektivu až po nekonečno. V praxi je nejjednodušší si tuto vzdálenost spočítat pomocí k tomu určené aplikace anebo jednoduše zaostřit na objekt, který se nachází v jedné třetině vzdáleností mezi vámi a nejvzdálenějším místem na snímku.
Velmi důležité je při práci v prioritě clony nepodceňovat kontrolu expozičního času. V některých situacích se totiž může stát, že i při plně otevřené cloně pro dosažení minimální hloubky ostrosti, bude expoziční čas příliš dlouhý (ať už sám o sobě nebo vzhledem k použitému ohnisku objektivu) a rapidně tak roste riziko rozmazání snímku. Jediným řešením ej v takovém případě zvýšení citlivosti, díky čemuž můžeme pracovat s kratším časem při zachování shodného clonového čísla.
Zlaté okno objektivu a difrakce
Každý objektiv má specifickou konstrukci a jsou při jeho stavbě použity čočky z různých druhů skla, které mají za úkol eliminovat případné optické vady a nedostatky. Přesto však mají objektivy jedno společné, a to je tzv. zlaté okno – tedy rozmezí clonových čísel, při jejichž použití dosáhnete nejlepší ostrosti a také přenosu kontrastu.
Pro zjednodušení si stačí zapamatovat, že nejlepší optické výsledky bude objektiv podávat, pokud jej zacloníte o jeden až dva stupně oproti plně otevřené cloně (tedy světelnosti na daném ohnisku). V praxi tak začíná zlaté okno objektivu pro světelnost F2,8 u clony F5,6, kdežto pro objektiv se světelností F4 bude zlaté okno objektivu začínat někde u clony F8.
Z logiky věci by se mohlo zdát, že pro nejostřejší snímky a dosažení co největší hloubky ostrosti je potřeba objektiv zcela zaclonit. Ovšem ani to neplatí. U velmi vysokých clonových čísel (F22, F32, F45) se totiž začíná projevovat difrakce (rozptyl světla), která je způsobena lámání světelných paprsků na hranách clony z toho důvodu, že světlo se nešíří lineárně ale vlněním.
U krajinné fotografie nebo architektury byste proto neměli z uvedeného důvodu překračovat clonová čísla, která jsou o dva stupně nižší, než je maximálně zacloněný objektiv.
Nikdy proto nepodceňujte kontrolu času, clony a citlivosti, ať už se rozhodnete pro jakýkoli pokročilý expoziční režim. Fotoaparát totiž v těchto případech plní pouze vaše pokyny a do nastavení prakticky nezasahuje, což je diametrálně odlišný přístup oproti automatice, scénickým režimům či motivovým programům.
Jestliže se rozhodnete pro světlejší nebo tmavší provedení snímku, ať už kvůli zářivějším sněhovým pláním nebo kvůli tmavší obloze, na které chcete zachovat kresbu, je velmi snadnou pomocí použití korekce expozice, která vždy upraví automaticky dopočítávaný parametr tak, aby byl snímek pod nebo pře exponovaný podle vašich potřeb.