Čas je něčím pozoruhodným. Někteří lidé tvrdí, že jsou každým dnem blíže ke své smrti. Život je pro ně předem daný časový interval, který se jim zkracuje, podobně, jako se dříve stříhával metr. Po odstřihnutí posledního dílku pak existuje jen smrt.
Taková představa v sobě nese ale dva pozoruhodné předpoklady. Předně je to perspektiva někoho, kdo se na náš čas dívá očima živého, zatímco náš čas už vypršel. Jde o typický barokní obraz kostlivce na náhrobcích, který drží v ruce přesýpací hodiny, zatímco nebožtík je už dávno v hrobě. Tato vnější perspektiva nám umožňuje dívat se na život jako na něco, co má dopředu odměřený čas, který je ale zcela vzdálený od nás samotných.
Takový život nemá žádnou zodpovědnost, je deterministickým hraním dopředu složených figur divadelního představení. Druhý předpoklad je spojený s tím, že život v takovém pojetí je nesmírně statický, nic ho nemůže ovlivnit, jednotlivé životy spolu nijak neinteragují, neboť každému z nich drží jeho vlastní hodiny smrtka, podobná té na pražském orloji.
Jenže i když toto všechno uvážíme, nemají lidé pravdu, že jsme každým dnem blíže ke své smrti? Mohou i nemusí, podle toho, jak se na danou věc díváme. Ostatně asi každý má zážitek, že o vlásek unikl smrti, že se stalo něco, co mu prodloužilo existenci jakoby nad původní plán.
Jan Sokol se domnívá, že můžeme volit dvě strategie přežití. Tu první volí kámen – je poměrně trvalý a změnami prochází jen postupně. Svoji existenci si prodlužuje svojí neměnností, statičností, rok od roku je menší a menší. Jednoho dne se z jeho poslední části stane zrnko písku a zmizí. Druhou strategii volí živé organismy, které se rozmnožují a mají metabolismus – svoji existenci tak prodlužují skrze své potomky.
Richard Dawkins by zřejmě podotknul, že to, co usiluje o zachování a prodloužení své existence není organismus samotný, ale pouze jeho gen. Jen gen je to, co skutečně svoji existenci se vznikem nového života může získat. Dva psi i dva lidé, i přes své rodové zpřísnění budou vždy oddělenými entitami.
Když se procházíme hřbitovy, tak ještě v první čtvrtině minulého století bylo pro pozůstalé (ale i pro nebožtíky) důležité zdůraznit, že zde leží krajský rada, právník, učitel obecné školy nebo ředitel pivovaru. Spojení práce a identity člověka bylo velice silné. Současně odkazovalo právě k oné kontinuálnosti bytí – je zde nový učitel, ředitel, právník či rada, kteří na ně mohou navazovat. Doba byla natolik pomalá, že touto myšlenkou bylo možné se řídit. Hrob byl ukazatelem, kteří říkal, jakou společenskou úlohu daný člověk plnil.
Snímek Time! jehož nepřehlédnutelným autorem je Cako_SK ukazuje jiný hrob – tedy hrob jako místo výkřiku – „měl jsem málo času!“. Jako místo, které není ukazatelem kontinuity, ale zvoláním či obžalobou něčeho vnějšího. Jen ty hodiny, už nedrží kostlivec, ale zemřelý sám. Je výhrůžkou, že podobně dopadneme také.
Gratuluji autorovi snímku k pěkné vizuální kompozici a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Třicáté výročí sametové revoluce přináší jasnou a ostrou otázku – co budeš dělat ty? Nikoli, co byla tvá úloha, nebo cos dělal. Vede k nutnosti znovu nadefinovat vlastní postoj ke společnosti, k étosu a hodnotám doby, ve které žijeme. Naléhavost tohoto tázání zachycuje hotmandarin na snímku Ty!
„Upeč třeba chleba, postav třeba zeď“ je slavný text Zdeňka Svěráka ukazující, že mnohé lidské stíny, zklamání a bolesti je možné zahnat prací. Prací jako tím, co dává člověku možnost být ve světě aktivní a užitečný, vzít za něj zodpovědnost a přetvářet ho. Snad v takovém případě stíny nemizí zcela, ale jen se zužují, takže se s nimi dá nějak žít. Jak ukazuje na svém snímku Anarki3.
Azhar tentokráte vsází na vodní abstrakci – ukazuje hladiny a linky, které jí protínají, jako v pozoruhodných úvahách o prostoročase v newtonovské fyzice. Snímek nese název voda.
voda, foto: Azhar
A honzj nabízí snímek *** na kterém navlékal korálky rosy a svou fantasii nechal roztančit se do míst, která by jindy člověk přešel s poukazem na nezajímavé detaily.
***, foto: honzj