Papež František hovořil o současné pandemii slovy, že jde o skutečnost, která třese všemi našimi domnělými jistotami a plány. Vrhá nás do reality, ve které se ukazují naše možnosti plánů a snů jako omezené. Jak tuto omezenost vnímat?
Člověk je v prvé řadě omezený svojí smrtelností. Ta mu zajišťuje, že jeho život na jedné straně dává smysl, protože je někde ukončen, což znamená, že z bytí činní projekt stavby smyslu. Současně ale dává zřetelně akcentovanou nejistotu – nevíme, kdy zemřeme. Může to být dnes, zítra, za mnoho let.
Středověk přinesl do života řád času. Zvony na kostele nebo na radnici jasně rámovaly, to, co člověk dělá – určovaly čas trhů, setkání, mší, ale i domácího života. Tato časovost dne byla něčím, co starověk neznal. Vše se najednou zrychlilo, systematizovalo, člověk získal možnost skutečného plánování. Bylo možné toho stihnout mnohem více. Život se tak vlastně přiblížil tomu, co známe i dnes. Slovy Jana Sokola další revoluce nastala v okamžiku, kdy svůj orloj mohl každý začít nosit na své ruce nebo v kapse. Čas se tak stal záležitostí nejen veřejného, ale i privátního plánování.
Toto plánování – možnost dopředu určit, co se bude dít – jsme jako civilizace dokázali dovést k téměř dokonalosti – v domovech máme stálou teplotu, nabídka v obchodech s potravinami je téměř stejná po celý rok a ve velké části profesí je nám docela lhostejné, jaké bude počasí nebo roční doba. Získali jsme nezávislost na něčem, co bychom mohli označit za čas přírody a získali jsem ten, kterému vládneme sami.
Současná situace ale vše staví na hlavu. Čas, jako by se zastavil. Pracujeme z domova matně rozpoznávajíce jednotlivé dny od sebe. Všechny plány na setkání s přáteli, kulturní akce a pracovní cesty jsou pryč. Během několika dní jsme zcela museli přestavět základní strukturu obstarávání svého bytí, jak by řekl Martin Heidegger.
Tomáš Halík k tomu vtipně poznamená, že krize – ať už si pod tímto slovem představíme cokoli – bude trvat nejméně tak dlouhou, než dokážeme sami sebe radikálně změnit. Než pochopíme, že skrze vlastní proměnu se musíme naučit stávat se jinými než doposud.
Přízrak, foto: honzj
Tento přístup vede přesně k tomu, co tak jasně pojmenoval František – k nutnosti odložit dosavadní jistoty a zamyslet se nad tím, co sami považujeme za významné a důležité. Pokud se budeme chtít ženit s duchem doby, pokračuje Halík, budeme brzy vdovci. A toto pravidlo platí více než kdy dříve.
Žena za oknem je toho jasnou ilustrací. Je zbavena všech svých jistot a zvyků. Zdá se, že najednou neví, co se svým životem. Od středověku postupně pěstovaná stále sofistikovanější časovost, plánování a strukturace úkolů vzala za své. Je doma, uzavřená v hlubokém bezčasí své neměnnosti v bytě, který také nepodléhá žádné změně. Jedinou šancí by bylo dotknout se svého autentického já. Její přístup je ale opačný. Utíká od něj. Zbavuje se péče o sebe samu, stává se přízrakem, jen jakýmsi stínem vlastní autenticity.
Zakouší to, co znají pouští poustevníci ze spisů Apofthegmata – jak těžké je být sám se sebou. Na rozdíl od pouštních mnichů ale svůj souboj se samotou vlastně vůbec nebojuje. Utíká k oknu, sleduje život mimo sebe. Odstupuje do vlastního časového obstarávání. Nechává čas plynou, zabíjí ho. Doufá, že někdy skončí a ona se vrátí ke svým tradicím a rituálům.
Gratuluji autorovi snímku Přízrak, kterým je honzj k mimořádně zajímavému obrázku vtahujícím do vnitřního života člověka a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Hotmandarin se snímkem A přece se točí! pro mnohé z nás stal téměř válečným fotografem, vyrážejícím pro snímky do míst, kam se „normální“ člověk nevydává s fotoaparátem. Ilustruje motto Františka Saleského – „co nic nestojí, za nic nestojí“. Zde se investice jednoznačně vyplatila.
A přece se točí! , foto: hotmandarin
Vhumanik nabízí komponovanou fotografii oddělené životy. Jako by chtěl ukázat, že v našem počínání jsou diskontinuity, možnosti nechat umřít to staré a nechat zrodit nové. A současně zřetelně akcentovat bolest a častou nejednoznačnost takového procesu.
oddělené životy, foto: vhumanik
František Vrba se vrací k tradiční hodnotě židovského náboženství „nepřidáš se k většině, když bude konat zlo“ a promýšlí jí dále. Ukazuje rozhodnutí být sám proti všem, jako záležitost dualistickou a jasnou. Ale je tomu vždy tak? Tuto otázku klade fotka mlčící většina.
A na závěr ještě nepřehlédnutelný a snadno rozpoznatelný Cako_SK se snímkem Parasite.
Parasite, foto: Cako SK