Středověký člověk, jak upozorňuje Jacques Le Goff, má ke smrti dvojí silný vztah. Smrt je především branou do nebe. Je tím, pro co žijeme, můžeme sledovat těšení se na smrt, která je vysvobozením z pozemského utrpení a strádání.
Smrt je centrálním bodem středověkého myšlení. Touha po nesmrtelnosti, tak jak ji zažívá Gilgameš je pro středověk zcela nepochopitelná. Život zde na zemi je životem spojeným s utrpením, pokáním, čekáním na vstup do nebe.
Současně je zde ale silně přítomná nejistota, zda do nebe člověk vejde, zda naopak nebude tam, kde je jen pláč a skřípění zubů. Spojení toho strachu a těšení, je pak něčím, co celou středověkou mentalitu formuje, lhostejno zda jde o posledního vesničana nebo krále.
Martin Heidegger upozorňuje na skutečnost, že bez smrti by člověk neměl vůbec přístup ke svému bytí. To, kým jsme, pravé podstaty svého bytí, se dotýkáme tehdy, když prožíváme strach o něco, jistou existencionální úzkost, která je spojená s časností našeho žití. Až ve smrti se rozhodne, zda náš život za něco stál, zda jsme mu dokázali dát smysluplný a dobrý rozvrh.
Mohli bychom říci, že antická představa Olympu, jako místa, kde žijí bohové není úplně šťastná. Bohové jsou vykreslováni jako bytosti v absolutní nudě, ze které pramení jejich spory, eskapády, vlastně celá řecká mytologie, jako by stála na motivu naprosté rozmařilosti a vyprázdněnosti života. Tito bohové mají nesmrtelnost, nemají žádný důvod se o něco snažit či někam spěchat. Nemají přístup k sobě samým. Proto potřebují lidi, jako prostředí, kde o něco půjde, jako dějiště, do kterého promítají svoji nudu, ale které současně dává životu sílu v tom, že lidem o něco jde. Jde jim o jejich duši, což – nutno uznat – není málo.
Pohlazení, foto: MoniSan
Na Heideggera navazující Hannah Aredtová říká, že nacisté koncentrační tábory vytvořili tak (a další režimy a národy s nimi pracují stejně), aby člověk, který do nich vstupuje byl zbaven svého lidství. Dostane na zápěstí číslo, jsou mu ostříhány vlasy a oblečení je také jednotné. Ani smrt zde nemůže být otázkou individuality – je hromadná, stejně jako hrob. Takto je huben jen hmyz, absentuje zde cokoli, co by daného člověka spojilo s jeho lidstvím. Zbavení smrti jako individuálního prožitku je tak vlastně zbavením člověka jeho člověčenství.
Na základě tohoto otřesu druhá polovina dvacátého století smrt a umírání vyloučila z veřejného diskursu zcela. Odnaučili jsme se chodit na pohřby, zmizely domácí pohřební obřady, neumírá se doma, ale ve specializovaných zařízeních. Dovolená je reklama na téměř vše, jen smrt vidět nechceme. Již pouhé pomyšlení na ní se stává nepříjemným a nechtěným. A přesto platí to, co ve dvacátých letech dokázal Heidegger konstituovat – smrt je něčím, co dává smysl bytí, co nám umožňuje být lidmi.
Snímek Pohlazení ukazuje onu blízkost smrti, jako přirozené součásti života. Života, do kterého patří bolest, ale člověk je jedinou bytostí, která jí umí dát smysl. Žena na snímku není upuštěná, nepociťuje nejhorší bolest, jakou může člověk ve smrti zakoušet – bolest opuštění a ztráty sebe sama. Je ve vztahu.
Gratuluji autorce snímku, kterou je MoniSan ke kompozičně i emočně silné fotografii, která umí vyvolat emoce a pohoršení, ale současně vrací smrt do lidského života. Současně si dovoluji pozvat na prohlídku dalších fotek uplynulého týdne.
Pro milovníky abstrakce a světleného ticha je zajímavým snímkem jistě nejasná zpráva o konci světla od vhumanika. Nabízí vstup do prostředí tichého tajemství, kde lze v klidu přemítat nad sebou samým.
nejasná zpráva o konci světla, foto: vhumanik
Jahru je autorem fotografie ukazující dozvuk léta, otevřenost, naději i možný absolutní zmar. Vede k myšlence, zda i my nejsme domem s otevřenými okny – kterými lze dýchat, nasávat vzduch a inspiraci, ale do kterého může také pršet.
---, foto: Jahru
Zoran_2 na snímku zachycujícím uhlíře pokračuje v krásné dokumentaristice surovosti rurálního bytí v dnešním světě. Fotka nese název Odhadzovanie prachu.
Odhadzovanie prachu, foto: Zoran 2
A na závěr ještě Ivan 76 a jeho pohled na pole blízké podzimu, na pole ticha, opuštěnosti a hraného strachu – takový je obrázek ….