Křižovatka je vždy spojená s nutností se rozhodnout. Je to až pohádkový motiv – hrdina přichází na rozcestí a musí si vybrat, po jaké cestě se vydá. Nějaká magická moc nebo věštba mu poradí, a on vyrazí cestou, která se pro příběh jeví jako zásadní. Jenže, jak si v takové situaci má poradit člověk, který k dispozici žádné takové kouzlo nemá?
Křižovatka v takovém případě není místem, ale časem. Volbou z možností, ke které se již nelze vrátit. Jak říká Martin Heidegger, jsme vrženi do situace a vyvstávají před námi možnosti. Jenže tyto možnosti nevidíme nikdy dost ostře a co více, nejen, že se nám neukazují celé, ale také na jejich volbu máme velice málo času. Kolik rozhodnutí člověk udělá špatně jen proto, že se nedokázal zastavit a zamyslet.
Toto časová křižovatka je něčím, co člověka neustále provází, co není nikdy plně dané a současně čeho se nelze vzdát. Není možné se jí vyhnout. Celý náš život je nekonečnou soustavou křižovatek, na nichž se vlastně rozhodujeme nepříliš poučeně a dobře, příliš rychle a fatálně. Znamená to, že celý život je nenávratně ztracen? Že není naděje na to ho prožít nějak kvalitně a smysluplně?
Většinu těchto křižovatek si vlastně vůbec neuvědomujeme, pohybujeme se po nich bez většího přemýšlení, automaticky. Jan Sokol píše, že domov je místo, kde všechno známe. Jistě že ho můžeme změnit, přestěhovat se nebo ho přizpůsobit podle svých aktuálních potřeb, ale je místo důvěrné jistoty. Není v něm překvapení. Absence překvapení dává člověku pocit jistoty. Proto se o domově někdy hovoří jako o jakémsi domovu, který nosíme s sebou, jako o středu našeho vlastního já, kde si vše ukládáme a strukturujeme.
Domov by tak mohl být místem, kde jsme části vědomých rozhodnutí prosti, kde si můžeme odpočinou a současně nám nehrozí, že bychom něco významného zmeškali. Bytí na křižovatce znamená být v prostoru, kde o něco jde. Někdy proto hovoří o vahách, které musíme vyvažovat, abychom dosáhli rovnováhy. Jen tehdy, když jsme na nich, když vyrážíme na cestu plnou skutečně důležitých křižovatek ocitáme se v pohybu.
Každá volba je zásadní, každá nás mění. Tento postup vpřed nás utváří. Nic už nikdy nebude jako dříve. Vždy budeme stát v tváří tvář situaci růstu, vlastní proměny, která nás bude nutit balancovat na vahách. Máme ale vždy možnost přestat vážit. Zbavit rozhodnutí i sebe důležitosti. Vstoupit do jistého automatu, který nás poveze, ale ve kterém ztratíme sami sebe.
Někdy se můžeme v příbězích dočíst o cestě široké a pohodlné vedoucí do zatracení a o té, která je úzká a kamenitá a vede k blaženosti a odměně. Jenže, jak je od sebe odlišit? Lze říci, že se objevíme v situaci, která je před námi takto snadno a přehledně nalinkovaná? Jsou tyto dvě cesty skutečně od sebe oddělené nebo se kříží? Jeden z výtvarně nejvděčnějších biblických námětů ukazuje marnotratného syna, kterého zachycuje například Rembrandt. Ukazuje, že křižovatka je ve skutečnosti možností volby.
V obou uzlových bodech příběhu jdou dva bratři každý po kolmé cestě. Zatímco první začne na široké a končí na úzké, druhý ji změní z úzké na širokou až v samotném závěru vyprávění. Jde ale ve skutečnosti od dva syny? Zřejmě nikoliv – příběh zachycuje složitost volby, nejasnost výsledku, to, že křižovatky se sice neopakují, že svoji předchozí zkušenost a chyby i umění s sebou poneseme, ale že vždy se dobro a zlo, ony cesty kříží uvnitř nás samotných. Každý člověk je vždy starším i mladším bratrem současně.
Ani cesty pohádek nejsou cestami místa, ale cestami a křižovatkami času. Času, který není něčím vnějším, ale který žijeme každý sám. Onen magický hlas je zkratkou, něčím, co nám ukáže výsledek, ale současně něco, za co platíme strašlivou cenu, cenu svobody.
Snímek křižovatky zve do těchto cest uvnitř nás samých, maluje světlem, jak kdyby chtěl načrtnout možné varianty a vzápětí je nechá klidně rozplynout. Gratuluji autorovi fotky, kterým je František Mikuš a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Když se řekne okurková sezóna, většina z nás si vybaví letní bezčasí, v němž se nic neděje. Někteří autoři si v této souvislosti cenní onoho klidu, prostoru pro přemýšlení, zahálky. Stačí ale okamžik a ocitneme se v jiné perspektivě, všednost se stane mimořádnou, řád prostorem pro překvapení. Přesně takový je snímek okurka v protisvětle od trishland.
okurka v protisvětle, foto: trishland
Napol nabízí pohled na člověka, který stojí uprostřed krajiny. Napůl jako by byl zcela mimo ni, doplněný až potom, netečný, bez aktivity. Současně ale nabízí jeho vrůst do krajiny, jako ruských jurodivých do matičky země. Fotografie nese název Jako solnej sloup....
Jako solnej sloup..., foto: Napol
gore008 nabízí dramatický pohled na oblohu. Na fotografii, na které není možné oddělit nebe a zemi, vlevo a vpravo. Vše dohromady tvoří dynamický propletený celek.
A na závěr ještě magie v podání snímku Mistr a Markétka od hotmandarin.
Mistr a Markétka, foto: hotmandarin