Zygmunt Bauman rozlišuje mezi dvěma druhy modernity, mezi pevnou a tekutou. Pevná modernita se podle něj vyznačuje tím, že pracuje s neměnnými vazbami – v životě vystřídáme jen velice málo zaměstnání, pracovní pozice je spojená s naší identitou, to, co fungovalo nebo jsme zažili my, chceme převádět na naše děti. Jenže takový svět se postupně rozpadá, mění, transformuje.
A s ním mizí i mnoho jistot, které pevná modernita mohla nabízet, jako jsou třeba formalizované elity – nevěříme nikomu jen proto, že je biskup nebo premiér, jsme skeptičtí, chceme vidět osobnosti, které se mohou dávat za příklad, za kterými něco stojí. A právě to je jeden ze znaků oné tekuté modernity – ztráta nacionálních modelů, života spojeného s jednou prací, s velkou továrnou. Najednou se zdá být těžké říci, co znamená úspěch, jak vypadá podnikatel, kterému se daří.
To, co jsme mohli dříve měřit počtem komínů na vinětách či hlavičkových papírech se stává stále více amorfním. Do popředí společenského diskursu se dostává změna, flexibilita. Práce přestává mít charakter něčeho, co složí k uživení či disciplinaci nás samotných, ale vyžadujeme od ní, aby nás bavila, těšila, naplňovala. Od etické roviny se tedy dostáváme k estetickému charakteru práce.
Bauman tak poměrně jasně ukazuje, že věci, které dříve platily, ona „stará dobrá Anglie“ nebo „tradiční vzdělávání“ prostě fungovat nemohou, protože se zcela změnily okolní podmínky a tento proces je zcela nezastavitelný. Na co se tedy v takovém světě můžeme spolehnout? Polský sociolog odpovídá, že to jediné, co nám zbývá jsme nakonec my sami. Jedinec se dostává pod tlak spojený s tím, že před ním leží rozprostřené nekonečné možnosti „amerického snu“, potence stát se milionářem, úspěšným člověkem, ale současně ho většina lidí není schopna dosáhnout.
Modernita, kterou označuje jako tekutou je tedy specifickou hozenou rukavicí. Hodit někomu rukavici, znamenalo nejen výzvu k souboji, ale rukavice byla vlastně nejbližším oděvem člověka, něčím, co je vždy po ruce a současně může sloužit jako podpis. Rukavice je tedy adresným vyzváním, ale současně představením se. Není anonymní urážkou, posměškem, ale něčím, co oslovuje a vytváří vztah, byť nepřátelský. Toto vzájemné setkání je něčím speciálním, neopakovatelným.
V tekuté modernitě, píše Bauman, jsou všechny výzvy na dosah ruky, konzumní styl života nás vede k tomu, že je před námi neustále postavena nabídka. Nabídka, ve které na první pohled můžeme být sami, v níž si z mnoha nabízených rukavic můžeme vybrat vždy tu svou. Jenže tato rukavice nás nikdy neuspokojí, nikdy nepřináší trvalý profit. Žijeme tak v době mimořádného zrychlení, nutnosti dávat si stále vyšší a vyšší cíle, rozhodovat se, růst.
Před každého z nás tedy staví dilema – kterou rukavici si vybereme? A jsme schopni na ni dosáhnout? Bauman je v této věci skeptický a tvrdí, že lidé nedosahují dost vysoko na to, aby byli spokojení. Skutečnost, že nedosáhnou na rukavice vede k tomu, že jsou frustrovaní a nespojení. Zdá se, že klíčovým problémem je, jakou volbu učinit.
Snímek HR ukazuje situaci, která jasně ilustruje kontext hozené rukavice. Je na něm hozená rukavice, jako nabídka zboží, jako možnost, která stojí hodně vysoko. Dole jsou ti, kteří soutěž v tekuté modernitě prohrávají, kteří jsou již tak znaveni a zdeptáni, že zapadly do pevné modernity svého životního údělu, který se s nimi potápí, ale oni ho nedokáží zlepšit. A pak zde stojí živý člověk, nevázaný pevnou strukturou, rozhodný k akci. Dokáže ji provést a rukavici chytit?
Gratuluji autorovi, kterým je shimmell, k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií z galerie, z uplynulého týdne.
Tvar stínu od Tlachapoud se nachází někde na pomezí grafiky a fotografie. Je snímkem s promyšlenou úpravou i konceptem, který působí, jako by bylo možné ho zcela vymodelovat digitálně. Maže tak hranice mezi digitálním a analogovým a zpochybňuje naši zkušenost se světem, v němž žijeme.
Mene tekel zachycuje trojici mnichů a ptáků. Někde na půli cesty mezi snem a proroctvím, mezi slovem do současnosti a do budoucnosti. Ukazuje něco vnějšího, co se ale bytostně odehrává jen v naší hlavě. Autorem je schizoafektiv.
Lenka k. nabízí fotku … s postrenesančním zátiším.
A na závěr ještě jedno zajímavé makro Lízalka, které ukazuje, jak změna měřítka transformuje to, co vidíme, vnímáme a chápeme. Autorem je Suggy.
Lízalka, foto: suggy