Henri Bergson v mnoha svých textech systematicky tématizuje, co je to paměť. Tento pojmem, nebo lépe řečeno koncept, se postupně stane zcela ústřední myšlenkou jeho úvah, okolo které vyrostou texty, které jsou cenné i ze zcela odlišných důvodů. Bergson rozpomínání si přirovnává k noření se v mysli do hvězdokup, kdy s rostoucím časem a lepšími podmínkami se jakoby zlepšuje teleskop a my vidíme dále a dále, až zahlédneme jednotlivé hvězdy.
K tomu, abychom mohli nějaké hvězdy vidět, je třeba aby zářili. Paměť je tedy prozářena těmito světlými body, které postupně ukazují strukturu toho, co běžně za paměť pokládáme. To, co je pro Bergsona ale důležité, je časová dimenze takového počínání. Teď je něčím, co nikdy není možné vidět. Ze všech vjemů a počitků nakonec vždy do toho, co označujeme jako vědomí, vybíráme to, co odpovídá naší paměti. Celé naše bytí se vlastně nachází v drobné minulosti.
Vlasta Chramostová zdůrazňovala, že nic z minulosti člověka není možné zamlčet nebo zcela zapomenout. Vše, co se kdy událo, má vliv na strukturu toho, co zakoušíme nyní, jako přítomnost. Iluze přítomnosti je vlastně setkání paměti s obrazem, který je poznáván a jejich vzájemného ovlivňování. Tomáš Akvinský hovořil o světle rozumu, ale zřejmě až u Bergosna získal tento obraz skutečný význam. Paměť a vše to, co považujeme za intelekt totiž tvoří základní strukturu toho, co můžeme poznávat.
***, foto: honzj
Jan Patočka a po něm Jan Sokol hovoří o tom, že slova svět a světlo mají stejnou etymologii. Jen to, na co dopadá světlo, můžeme považovat za svět. A ono nasvícení, které je ale dáno naší pamětí a zkušeností je to, co ovlivňuje, jak se bude světlo od světa odrážet, tedy to, co uvidíme. Občasné oddělování paměti od intelektu v psychologii v tomto slova smyslu nedává velký smysl.
Současně se ale ukazuje, že je to světlo a paměť, které, jako nerozlučná dvojce, dává význam celému tradičnímu výtvarnému umění. To pracuje se světlem v podstatě v patočkovském slova smyslu. Část světa ozáří a jinou nechá skrytou. A současně pracuje s pamětí člověka, který do díla promítá postupně se rozzařující body z hvězdokup své paměti, čímž se krok za krokem dostává blíže a blíže obsahu díla.
Zřejmě vrcholu tento postup dosáhne ve fotografii. Vždyť co je jiného je fotografie než pouhá malba se světlem, které je pamatováno na filmu nebo jiném světlocitlivém médiu?
Snímek *** je obrazem takové dokonalé světelné kompozice. Dává pohlédnout do různých úrovní světla, ale současně pracuje s pamětí, která jako by postupně odkrývala další a další vrstvy načrtnutého obrazu. Gratuluji autorovi snímku, kterým je honzj a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií z posledního sedmidenní.
Fotografie Rezbár ukazuje jednu z nejpodivuhodnějších možných činností člověka. Člověka, který postupně, vrstvu po vrstvě odkrývá vzor, který je částečně v jeho mysli, ale také je určený dřevem, se kterým pracuje, a jejich vzájemným dialogem. Každý dalším řezem je struktura jasnější a jasnější. Autorem snímku je Zoran_2.
Mohlo by se zdát, že svět nemá pevnou strukturu, ale že není ani slovy Zygmunta Baumana tekutý, nýbrž že je mozaikový, složený z kousků, které dohromady musíme hermeneuticky uchopit, abychom zjistili, před jakou skutečností vlastně stojíme. Fotografie image od františka mikuše právě takovou situaci zachycuje.
Shimmell si tradičně všímá lidí a geometrie, postav v dynamickém stávání se, jež jsou v jistém slova smyslu barokně živé a strnulé neměnné architektury. Snímek do rachoty IV. (už mi z toho šibe) tento efekt umocňuje ještě tím, jak pracuje s barevnou segregací.
do rachoty IV. (už mi z toho šibe), foto: shimmell
A gore008 nabízí fotografii s hrubým zrnem a velkou neostrostí, pomocí kterých rýsuje teskně napínavý pocit strachu. Fotografie jakoby uzavírala cokoli, co lze v této situaci říci.