Martin Heidegger tvrdí, že to, jaký život byl, poznáme až v posledním okamžiku. Naše bytí je vlastně nehotovou záležitostí, děláme mnoho věcí, různě se rozhodujeme, ale to, zda to celé mělo nebo nemělo dobrý smysl se ukáže až ve smrti. Smrt, jako definitivní konec možnosti něco s životem dělat, je tedy klíčovým bodem našich životů.
Tabuizovat téma smrti není přitom záležitostí úplně starou. Již v renesanci sice můžeme vidět chuť žít, jak žili bohové, ale smrt je stále silně a jasně přítomná v každodenním životě. Celý středověk je – jak ukazuje Le Goff – dobou, kdy je smrt blíže, než bychom si přáli, ale současně je prostorem pro vysvobození z těžkého žití. Nejde v ní o to, aby celek dával smysl, ale abychom se zbavili utrpení. Baroko pak ze smrti učiní téma dne, výtvarného umění, literatury, dá smrt na každý náš krok či pohled, kostry se stanou základním prvkem výzdoby téměř každého chrámu.
Proč se tématu smrti tak vyhýbáme? Poměrně velké množství pohřbů u nás probíhá bez obřadu. Není to zřejmě primárně cenou, kterou za pohřeb zaplatíme, ale tím, že nechceme na smrt myslet, mít ji před očima. Heidegger říká, že je to právě smrt, která nám dává pohlédnout do smyslu bytí, ukončit projekt našeho života. Jenže, právě v tom, že stále chceme něco stihnout, se ukazuje ono unikání smyslu.
České rčení „příliš mnoho zajíců, myslivcova smrt“ vlastně ukazuje společenskou proměnu, ve které se nacházíme. Stáváme se, slovy Heideggera, podobni bohům, kteří skrze svoji nesmrtelnost nemohou dát svému žití a chování žádný smysl. Zmizela nám schopnost zvolit jediného zajíce, tedy to, co označujeme jako Pasacalova sázka. Rozhodnutí se, který z cílů je pro nás dostupný.
Ostatně i metody projektového managementu jasně vedou každého k tomu, že si svůj cíl musí jasně specifikovat a pak se za ním vydat. Navazuje tak na biblické podobenství o perle, kterou když obchodník objeví, prodá vše, co má a koupí ji, protože ví, že právě ona má nejvyšší cenu. Jenže svět, ve kterém žijeme takovému přístupu příliš nepřeje, nedokážeme se spokojit s tím, že perlu máme, ale chceme další třebas malou, pak další, další… Vše se současně tak rychle mění, že ani statické parametry kvality perel nestačí.
A tak stojíme před otázkou po konci vlastně bezradně. Co je ten projekt, který máme dokončit, věc, na kterou máme vsadit, perla, kterou má cenu koupit? A můžeme v baumanovské tekuté modernitě vůbec něco takového chtít? Heidegger v této situaci připomíná, že pokud takové rozhodnutí neučiníme, nikdy nezískáme do vlastnictví to nejdůležitější, totiž náš vlastní život. To, o co usilujeme, je vlastně jen prostředkem k obstarávání věcí, které nejsou až tak důležité. Ale vláčí nás a nesou od nás nebo k nám samotným. A právě v tomto bodě nacházíme možnost smyslu, jako něčeho neúplného, nehotového, ale současně dostupného nám všem.
Fotografie ...že něco končí ukazuje, stíny, jistou neurčitost v tom, jak bude konec vypadat. Nikdy nevidíme dopředu, život není něčím, co lze naplánovat a dopředu strukturovat. A přesto je zde nápis na zdi, jakési vodítko či memento, které ukazuje, že i ve světě stínů a neostrých hran, něco jako pevné vodítko potřebujeme. Větu, ke které můžeme doříci druhou polovinu.
Gratuluji autorovi, kterým je schizoafektiv k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
A když už jsme u těch konců. Někdy je třeba si přiznat, že je čas skončit, zabalit to a hledat nové výzvy. Tak jako v případě snímku po sezóně. od shimmella.
po sezóně, foto: shimmell
František Mikuš se ptá vlastně velice podobně – co je to, čemu říkáme štěstí? A dokážeme si ho v životě vytočit? Snímek kolo štěstí není patetickou sladkou záležitostí, ale spíše ukázkou toho, jak je možné jít pod povrch sladkého pozlátka.
Navyy nabízí hru dvou šipek a kolejí, jako metaforu cesty a rozhodování. Ukazuje, že i na jasně zvolené trati je možné se jednou za čas „přehodit“ a pokračovat dále, do cíle, který je v mlze.
..., foto: navyy
A na závěr ještě trochu geometrické abstrakce s názvem AC/DC od babyvrba.