Byla jsem v Černobylu a pojedu tam znovu… [cestopis]

Sehnat partu stejných nadšenců nebylo těžké. Byli jsme celkem čtyři a měli jediný společný cíl – vidět Černobyl a Pripjať, což byl po rozhodnutí vycestovat další důležitý krok pro uskutečnění snu.

Ráno jsme přijeli na kyjevské hlavní vlakové nádraží.

Mapa cesty do Černobylu

Pokyny, zákazy, příkazy

Po příchodu na pokoj nás hned zaujala hotelová okna, kde chyběly otevírací páčky a ještě z nich vedly podivné, nejspíš signalizační dráty, které by nás prozradily, kdybychom se je pokusili otevřít.

Cestou se naskytla příležitost na fotografování Dugy neboli Černobylu-2, což byly vojenské radarové systémy pro sledování sovětských balistických raket, vytvořené v sedmdesátých letech.

Následoval přesun po zpevněné silnici směr Pripjať. Objevilo se nádherné panorama černobylské elektrárny v celé své kráse včetně nedostavěných bloků pět a šest a přilehlých chladících věží, v příznivém světle na fotografování 

Po projížďce kolem červeného lesa jsme dorazili na první pripjaťskou fotozastávku u monumentu „Pripjať“.

Nemocnice 

 Hausbót

Dozimetrická kontrola

Zřícenina školy. Rozbitými okny bylo vidět do pětadvacet let opuštěné učebny. Představa, že děti učebnu opustili v zápalu učení před pětadvaceti lety byla zvláštní.

 Zřícenina školy

Pokračování hlavní třídou V.I. Lenina na hlavní náměstí s přilehlými budovami – hotel Polissia, kulturní dům Energetik, restaurace, supermarket. 

Opět se nám promítly nostalgické záběry, jak asi hosté hotelu trávili svůj čas v Pripjati.

Dnešní prohlídka byla u konce. Za tmy jsme dorazili do blízkosti hotelu a ještě se zastavili v obchodě pro suvenýry, někteří pro občerstvení na večer a do jídelny na večeři.

Co se týče kvality a kvantity zdejšího jídla, za sebe říkám, že jsem byla maximálně spokojená. Plná penze po celou dobu pobytu, jídlo chutné, skládalo se z několika chodů.

Opuštěná kontaminovaná technika

Slavnostní otevření Lunaparku se mělo konat v rámci oslav 1. máje 1986.

Rezivějící autodrom, ruské kolo, houpačky a dětský kolotoč se však svého zprovoznění nikdy nedočkaly.

Průvodce nám říkal, že nebude trvat dlouho a ruské kolo se zřítí.

Že jsme se ocitli na stadionu jsme poznali podle tribuny. V prostoru, kde kdysi býval trávník se tyčí vysoké stromy a tráva.

Ze všech koutů Pripjati na nás dýchala komunistická propaganda. 

Vydali jsme se na fotbalový stadion. Že jsme se ocitli na stadionu jsme poznali podle tribuny. V prostoru, kde kdysi býval trávník se tyčí vysoké stromy a tráva.

Pak jsme se odebrali do budovy, kde je tělocvična a legendární bazén. Po příslibu, že se budeme chovat tiše průvodce udělal výjimku a dovolil nám vstoupit dovnitř.

Další byla na programu návštěva autoservisu a vrakoviště, prodejny potravin a nábytku a základní školy.

Místnosti s obrazy Lenina či jiných osobností, komunistické znaky na budovách nešly přehlédnout.

Necítíte se zde jako ve městě, ale spíše jako v lese. Kdysi frekventované chodníky a hlavní cesty zarůstají trávou a mechem, vysoké stromy a keře prorůstají prostorem sídlišť, místy i budovami.

V celém areálu černobylské elektrárny je povoleno fotit pouze čtvrtý reaktor. Cokoliv kolem IV. reaktoru a tehdy krátce rozestavěný sarkofág bylo přísně zakázáno fotografovat. Od samotného reaktoru jsme byli vzdálení přibližně 200 metrů.

Zavítali jsme ještě k Ivanu Ivanoviči a jeho manželce, do jedné z černobylských vesniček jménem Paryšev, kde nyní žije celkem asi šest obyvatel.

Po vystěhování žili nějakou dobu v Kyjevě.

Život zde neměli jednoduchý a tak se ke své spokojenosti rozhodli vrátit zpět do svého domova. 

Při loučení nám pan Ivanovič nabízel své nepojízdné auto bez levého zadního kola. Nikdo z nás se o ně k nevelkému údivu nepřihlásil.

Hasiči, kteří likvidovali požár po výbuchu čtvrtého reaktoru netušíc o jak velkou katastrofu se jedná. Netušili že kolem nich hoří radioaktivní tavenina o teplotě přes 2000 stupňů celsia, takže voda se při styku s ní rozkládala na vodík a kyslík, které vzápětí explodovaly.