Kompaktní digitální fotoaparáty mají oproti kinofilmovým protějškům výrazně větší hloubku ostrosti. Proč se tedy trápit tím, co hloubku ostrosti ovlivňuje, když je jí u digitálu dostatek? Třeba proto, abyste věděli, jak naopak dosáhnout jejího potlačení. Malá hloubka ostrosti je významným tvůrčím prvkem nejen v portrétní fotografii.
Hloubka, někdy též pole ostrosti značí oblast ve snímku, která se jeví jako dostatečně ostrá. Jako měřítko se bere vzdálenost od fotoaparátu ve směru, kterým je namířen objektiv. Například pokud v parku zaostříte fotoaparát na lavičku a cesta v popředí i stromy v pozadí jsou neostré, říkáme, že jsou mimo pole ostrosti. Na lavičce může sedět více lidí za sebou, a přesto budou ostří všichni, i když zaostříte pouze na jednoho z nich. Jednoduše proto, že sedí v hloubce vašeho zaostření.
Jednou z mála oblastí, kde i digitální fotografie občas naráží na malou hloubku ostrosti, je makrofotografie.
Na druhou stranu, nízká hloubka ostrosti s sebou přináší výtvarně zajímavé záběry s měkce rozostřeným pozadím.
Objekty s ubíhajícím rozostřením získávají na dynamice a plastičnosti
Foto: Martin Pospíšil, fotoaparát Canon EOS 300D, objektiv Sigma 105 EX Macro + předsádka Canon Close-Up 500D, clona F18, čas 1/200 s, ISO 800
Tajemství ostrosti
Hloubku ostrosti lze matematicky poměrně přesně spočítat, v praxi je ovšem daleko praktičtější zapamatovat si, které faktory ji ovlivňují. Patří k nim vzdálenost, na kterou je zaostřeno, dále použitá clona a fyzické ohnisko. Čím menší je vzdálenost, na kterou ostříte, tím nižší je hloubka ostrosti. Stejně tak nižší clona způsobuje snižování hloubky. Naopak čím nižší ohnisková vzdálenost objektivu, tím je hloubka ostrosti vyšší. Velkou roli, zejména u digitálu, ovšem hraje také to, jak máte svůj přístroj „v oku“.
V prvním případě jsme se snažili minimalizovat hloubku ostrosti.
Zaostřeno bylo na zeď v popředí – díky tomu došlo ke znatelnému klesání ostrosti směrem od fotoaparátu.
Listy stromu, který je vzdálen necelé dva metry za zdí, již jsou značně rozostřené.
Kostel v pozadí je vzdálen zhruba 1 km a je již zcela mimo pole ostrosti
fyzické ohnisko: 28,9 mm clona: F3,5 zaostřená vzdálenost: 1,5 m
Pravidlo o ohniskové vzdálenosti zároveň vysvětluje, proč mají digitály tak vysokou hloubku ostrosti. Jejich objektivy mají kvůli malému čipu velmi nízké fyzické ohniskové vzdálenosti. V praxi tak u digitálů paradoxně bývá daleko větší problém získat malou hloubku ostrosti. Například fotoaparát Konica Minolta DiMAGE A2, který jsme použili pro ilustrační záběry, má maximální relativní ohnisko zoomu 200 mm. To ovšem odpovídá fyzickému ohnisku pouhých 50,8 mm. Není tak divu, že pro efektně rozostřené pozadí je třeba využívat nejdelších ohnisek. Ultrazoomy to naštěstí umožňují. Asi není nutné vysvětlovat, že chcete-li docílit vyšší hloubky ostrosti, je třeba postupovat opačně. Hloubku ostrosti však ovlivňuje ještě jeden faktor – tzv. rozptylový kroužek. Představuje průměr rozostření, který se toleruje, aby obraz bylo možné ještě považovat za ostrý. Hloubka ostrosti tedy rovněž může klesat s požadovanými vyššími nároky na ostrost neboli na menší rozptylový kroužek. Nároky na ostrost v podobě menšího rozptylového kroužku rostou úměrně zvětšení výsledné fotografie. Jinak řečeno, čím menší má váš digitál čip a čím větší fotografie děláte, tím ostřeji musí optika kreslit, abyste dostali ostrý snímek.
Ve druhém případě jsme hloubku ostrosti posunuli směrem dozadu, zaostřeno bylo na kostel v pozadí.
Tentokrát došlo vlivem nízké clony k rozostření zdi v popředí.
Zaostření na maximální možnou vzdálenost se též nazývá zaostření „na nekonečno“.
Všechny ostatní objekty v libovolné vzdálenosti za ní totiž jsou již vždy ostré.
fyzické ohnisko: 28,9 mm clona: F3,5 zaostřená vzdálenost: na nekonečno
Vybírejte pečlivě
Jak vlastně lze s polem ostrosti pracovat? Jak už bylo řečeno, lze měnit jeho hloubku. Například při focení krajiny se používají široká ohniska a vysoká clonová čísla, aby na snímku bylo ostré vše – od květin v popředí po hory v pozadí. Naopak u portrétu využijte nejdelší ohnisko a nejmenší clonu. Pro dokonalý efekt měkce rozostřeného pozadí navíc doporučuji umístit portrétovaného od nejbližších objektů v pozadí co nejdál. Když totiž nemůžete zkrátit hloubku ostrosti, stále můžete pohnout samotnými objekty v obraze. Změna hloubky ostrosti ale nemusí znamenat jen prodloužení nebo zkrácení, ale také její posunutí v obraze. Vlastně to děláte dnes a denně, ani si to možná neuvědomujete. Posun hloubky ostrosti totiž neznamená nic jiného než zaostření tu na popředí, jindy zase na pozadí.
Hloubka ostrosti se rozprostírá rovnoměrně na obě strany od bodu zaostření. Směrem dále od fotoaparátu bývá větší, setkali jsme se u digitálů ale i s opačným jevem, kdy byla hloubka ostrosti delší směrem k fotoaparátu. Nezbývá, než vše vyzkoušet v praxi. Lišit se může i chování objektivu při zaostřování na standardní vzdálenosti a v režimu makro.
V poslední ukázce jsme se snažili maximálně zvýšit hloubku ostrosti a posunout ji tak,
aby všechny objekty v obraze byly co možná nejostřejší beze změny záběru.
Clona byla nastavena na maximum, zaostřeno bylo na listy nacházející se ve vzdálenosti cca 7 m od objektivu.
Jak je vidět z náhledů, ostrost objektů v krajních mezích není dokonalá.
fyzické ohnisko: 28,9 mm clona: F11 zaostřená vzdálenost: 7 m
Konec v nekonečnu
U kinofilmových zrcadlovek je hloubka ostrosti takřka výlučně delší směrem dozadu. Vzdálenost, na kterou zaostříte a za níž je již vše při dané cloně ostré až do nekonečna, se nazývá hyperfokální. Na výměnných objektivech bývají k jejímu určení pro některé clony značky, u digitálů ale tuto stupnici nenajdete téměř nikdy. Vlastně ani není důvod, jak již bylo řečeno: obvykle u těchto přístrojů spíše hledáme menší hloubku ostrosti. Výjimku tvoří makrofotografie. Tam hloubka ostrosti leckdy nestačí ani u digitálů. Přesto – právě díky vyšší hloubce ostrosti při stejných clonách – začaly této fotografické disciplíně záhy kralovat.