O mých cestách autobusem a taky o barevnosti světa, kterou občas nevnímáme v šedivé realitě každodennosti. A nejen o dobré náladě.
Po deseti letech bydlení v České Lípě jsem zlenivěl a začal využívat dobrodiní okružních jízd městskou hromadnou dopravou. Do té doby jsem vůbec netušil, jak vypadají některé části města, kterými MHD projíždí cestou z centra k mému domovu. Ale mnohem více jsem se ochudil o vše, co jsem za těch deset let mohl vyslechnout na zastávkách při čekání a v autobusech během přepravy.
Těch životních zkušeností, příběhů lásek i zrad, lékařských diagnóz a diagnóz lékařů, charakteristik momentálně nepřítomných spolupasažérů, receptů na roztodivná jídla, odborných sportovních rozborů, popisů roztomilých a geniálních vnoučat, zaručených zahrádkářských postupů, ekonomických a politických prognóz, fundovaných kritik televizních reality show, dohadů koho si vezme ve stopadesátémtřetím díle telenovely slečna X či Y, úvah na téma – to za našich mladých let býval svět jako květ a mladí to mají dnes moc lehký, atd. Kdo někdy jel autobusem ve špičce, ten to jistě zná. O všechny ty příběhy jsem se připravil.
Většinou, když se vydávám někam, kde hrozí, že budu muset nečinně čekat, beru si s sebou knihu. Kniha mě jednak zabaví a jednak mi pomůže udržet jistý odstup od lidí, kteří mají tendenci sdělovat mi ty věci, o kterých píšu v předchozím odstavci. Nepodaří se to pokaždé, ale obvykle takový postup zabírá.
Jednou jsem vystoupil z autobusu u našeho domu a dáma, podstatně starší než já, která jím přijela také, se ke mně otočila a povídá: „Ani nevíte, jakou jste mi dnes udělal radost. Moc vám děkuji!“
Paní jsem od vidění znal, u autobusu jsme se zdravili, ale v tuhle chvíli jsem se na ni díval jako na bytost z jiného světa: “Prosím?“
A tak začala vysvětlovat: “Ráno se probudím do ošklivého, zamračeného dne. Nebylo mi dobře, musela jsem k lékaři. Čekárna byla plná šedivých lidí, co se bavili jen o svých zdravotních problémech. Po vyšetření nasednu do nehezkého, špatně vytopeného autobusu plného cestujících, co zase nadávají na nemoci a počasí.
Až na jedné zastávce přistoupí muž, sedne si, vytáhne z tašky Všechny krásy světa od Jaroslava Seiferta. Otevře tu knihu a začne se usmívat. A já najednou vidím, že sice jede s námi, ale zároveň je kdesi, kde není šedivo a je mu tam dobře.
Skutečně vám děkuji. Okamžitě jak přijdu domů, tak si tu knížku vyndám z knihovny. Potom připravím hrnek dobrého čaje, udělám si pohodlí a začtu se do ní taky. Už teď mám dobrou náladu.“
Načež se rozloučila a odkráčela k domovu. Ani se mi v tu chvíli nechtělo z té zastávky, jak mě ta slova hřála. A hřejí mě dodnes.
Že jsme na fotoserveru a já se ani nezmínil o fotografování? Ano i ne. Občas místo knihy držím v ruce fotoaparát. Ne, nehrozím lidem kolem, že je budu snímat, raději se dívám ven. Obzvlášť ve chvílích, kdy je slunce dosud (nebo už) nízko nad obzorem nebo rosa či dešťové kapky ještě ulpívají na sklech autobusových zastávek, se mi do oken autobusu promítá jeden krásný obraz za druhým. Pak už okolo mne můžou ostatní hučet, jak chtějí, já slyším jen tu muziku v sobě a očima i duchem jsem z velké části zase jinde.
Většinou fotografuji jen očima, ale čas od času i přes to okenní sklo nebo dokonce s jeho využitím něco na čip svého fotopřístroje uložím. Důkazem můžou být dnešní doprovodné fotografie. Všechny jsou snímané z autobusu, některé i za pomalé jízdy.