Obloha se zatáhla a zavanul silný vítr. Ticho před bouří. Pokaždé to začíná stejně. Dříve lidé žili ve víře, že bouře značí Boží hněv. Kde jsou ty časy… I v dnešní „bezbožné“ době se však najdou okamžiky, kdy zažíváme takřka posvátný úžas - ať už se hněvají živly, nebo bohové. Jednu z těchto vzácných chvilek mohl prožít také tvůrce následující fotografie týdne.
V digitálních kruzích naší Galerie je o něm už delší dobu slyšet jako o „kostelovém expertovi“. Představuje se jako Fikacek a sakrální architektura vůbec je zjevně jeho doménou (zejména, je-li zkombinována s působivými oblaky). Po pozitivních reakcích na snímky jako Anděl smrti sv. Václava či Z rozmlácenýho kostela… nám nabídl tento kousek, nazvaný prostě - Před bouřkou. Ať už je však tajemství úspěchu ukryto v zajímavé a netradiční barevnosti, ve snaze ukázat něco, co tu ještě nebylo, nebo pouze v atmosféře daného místa, kde se až tají dech, v tomto případě bylo odhaleno.
Znáte to ticho před bouří?
Chrám je velmi pěkně usazen do formátu, jako by tam byl odjakživa, a neutrální šeď jeho hrubých zdí koresponduje s ocelovým chladem ubíhajících mračen na obloze. Má soukromá pochvala však směřuje k měděnkovitě zelené střeše, která (spolu s tlumenějšími tóny okolních stromů) tuto šeď výrazně oživuje. Bohužel, právě na této fotografii si můžeme povšimnout sbíhajících se vertikálních linií. Při fotografování architektury dochází k této deformaci vinou podhledu a na vině tedy není nikdo jiný než perspektiva.
Autor sám skromně zlehčuje svoje úsilí tvrzením, že vlastně jde pouze o „sendvič“, jehož dosáhl pomocí pozdějších softwarových úprav, avšak pod tímto zavedeným pojmem se také skrývá kus práce – mnohdy jde o několikahodinové úsilí. Nad výsledky jeho snahy se pak aktivně debatuje. Naše ocenění si však zasluhuje zejména svým pohotovým jednáním a vytrvalostí, která tuto tvorbu musí neoddiskutovatelně provázet. Nedá se odradit neúspěchem ani běsněním živlů a jde si dál svou cestou, k čemuž mu gratuluji.