William Shakespeare ve hře Macbeth pracuje s dvojím konceptem falešné jistoty. Titulní postava hry věří v osud, ve věštbu, která mu podle jeho mínění nabízí nesmrtelnost a neporazitelnost. Jenže s věštbami a prorockými slovy je to vždy problematické.
Nejčastější tvar pro označení proroka ve Starém zákoně je NAVI – člověk, který hovoří nikoli do budoucnosti, ale do současnosti. Proroctví neznamená předpovídat budoucnost, ale vidět ostře současnost. To je ostatně i smysl slavného nápisu věštírny v Delfách. Poznat sám sebe je předpokladem proto, abychom tušili, jakými brýlemi skutečnost, ve které žijeme vůbec čteme.
Když tedy slyšíme o naplněných proroctvích, je třeba být na pozoru. Proroctví je fenomén hermeneutický – odkrývá vnitřní bytí proroka a jeho čtení toho, co zrovna vidí a zakouší ve světě. Na druhé straně je pak příjemce, který do – často obecných formulí – vloží téměř cokoliv. Macbeth tedy vsadil na to, že slovům vědmy je možné rozumět pouze jedním způsobem, že vidí do budoucna.
Heidegger píše, že řeč nemusí být vždy ostrá, jednoznačná, správná. Často je mlhavá, neostrá, zastřená. Nedává nám s jistotou zjistit, co je předmět řečového aktu. V takovém případě jde, podle německého filosofa primárně o problém artikulační. Ten, kdo mluví nemá před sebou dostatečně neskrytý fenomén, nedokáže ho promyslet, artikulovat, zachytit. Proto je jeho řeč neurčitá.
Umění je přitom neurčité zcela jiným způsobem. To, co odkrývá není předpověď budoucnosti nebo přírodovědný fakt. Umění je odkrýváním neskrytosti, která je ale na straně diváka. Je to ten, kdo k umění přistupuje, kdo nechává umění, aby k němu promlouvalo o něm samém. Proto je možné, aby jeden obraz promlouval k člověku pokaždé jinak. Umění, stejně jako věštba, nezná jasný výklad. Je zrcadlem nastaveným tomu, kdo naslouchá. Heslo z Delfské věštírny je vlastně mottem, které umění i věštbu provází.
zborcená citadela, foto: vhumanik
Druhá jistota, o kterou se Macbeth opíral, byla jistota jeho hradu, citadely, která se mu jevila nezničitelná a nedobytelná. Hrad je obrazem jeho vlastní uzavřenosti. Nepřipouští žádný jiný výklad světa než ten svůj. A ve chvíli, kdy prozře, v mementu, kdy se skutečně podívá ven z hradu, zjistí, že vše, na čem stavěl padá. Hrad, který si budoval, do něj pečlivě uzavřel svoji neměnnost, je obrazem smrti bez pohybu, strnulosti, která není obrazem života, ale strachu. Strachu z vyhlédnutí z vlastní petrifikace kultu osobnosti.
Macbeth v jeden okamžik přichází o vše, o hrad svých jistot, o svoji víru v sebe sama a svůj spolehlivý výklad světa i o čtení věštby, které se mu zdálo být neotřesitelné. Celý svůj život stavěl a omlouval něčím, co během několika málo okamžiků mizí. Všechno, co plánoval, co si vysnil a nalinkoval, mizí. Ukazuje se zde rozměr omezenosti a konečnosti jeho moci. Člověk není pánem nad sebou samým, není majitelem světa, ale spíše jeho správcem. Záměna rolí pak snadno může vést ke zcela chybným závěrům.
V celé hře je zdůrazněno, jak složitá může být linka interpretace skutečnosti. Macbeth i Banquo jsou zmateni z věštby, kterou obdrží. Macbeth, který by měl být z druhé věštby vystrašen, ji ale pochopí podle svého sebe-konfirmačnímu klamu. Problém Macbetha je, že nedokáže otevřít oči, že vidí jen svoji vlastní perspektivu.
Josef Mestenhauser, zdůrazňoval, že pohled na problém z perspektivy etnocentrického vzdělání nebude nikdy dostatečně široký, aby vedl k opravdovému pochopení. Ostatně příběh Philippa Lenarda toužícího po klasické fyzice (a zavírajícího oči před vší novostí) a čisté německé vědě, učinil z velice dobrého experimentálního fyzika pomateného blázna, čistého pavědce.
Snímek zborcená citadela od vhumanika je spojením obrazu a básně, věštby v uměleckém tvaru. Staví nám před oči citadelu spojenou s vírou v její nedotknutelnost, která se hroutí. Dává prostor pro poznání toho, co pro nás touto místností poslední záchrany i formování vlastní identity je. A zve nás ke zvážení, zda je naše spoléhání se na ni skutečně dobrou cestou.
Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Fotografie Konsenzus nás staví před téma souhlasu. Souhlasu mlčící většiny, souhlasu strachu, souhlasu daného neochotou k aktivitě. Možná nejhorší věci, které v životě děláme nejsou naše aktivní činy, ale naopak to, co jsme neudělali. Protože to tak dělají všichni. Autorem snímku je schizoafektiv.
WARM UP #05 je po delší době zajímavé pokračování Nejmilovy série, ve které hrají prim žluté entity na modrém pozadí. Snímek jako obvykle nabízí nečekanou, něčím až topornou scénu, která činní z lidí neživé objety.
WARM UP #05, foto: nejmil
veteran05 nabízí snímek na pomezí artu a dokumentaristiky spojený se současnou situací. Ukazuje, že i fotografie v současné době může být adekvátním způsobem nazírání světa. Nese název ***.
A na závěr ještě černobílý snímek Dance macabree od Rumovník P. Zachycuje onen zvláštní záchvěv času, který může bytí přehoupnout do naděje nebo uvrhnout do propasti.
Dance macabree, foto: Rumovník P