Pokud sledujeme program v televizi nebo vykonáváme činnost, která nám není příjemná, velice často stiskneme knoflík a přepneme. Je ale takový počin reálný i v oblasti etiky?
Pokud se podíváme na vývoj etiky, pak můžeme vysledovat hned několik základních směrů. Prvním je platónovsky či aristotelovsky orientovaný proud, který klade důraz na ctnosti. Cílem bytí je rozvinutí antropologického konceptu člověka, tedy potřeba, aby byl dokonalý. Tento směr je založený na tom, že šťastný člověk je ten, který má harmonicky rozvinuté ctnosti. Lidé, kteří jsou zastánci tohoto modelu, vycházejí z myšlenky, že to důležité je pozitivní budování těchto osobních kvalit.
Jinou cestu nabízejí hedonisté. Ti říkají, že jediné, podle čeho je třeba posuzovat lidské chování, jsou jeho důsledky. Přináší-li libosti, tak je dobré, pokud nelibosti, nikoli. Na tuto tradici navázali utilitaristé v čele s Humem, kteří bilanci libostí nelibostí rozšířili z egoistického konceptu na rozměr sociální. Musíme tedy jednat s ohledem na libosti a nelibosti celé společnosti.
I tento pohled je velice problematický, a proto přichází Kant a jeho transcendentální etika. Říká, že člověk není jen smysly obdařená věc, ale že je schopen empirický svět transcendovat. Disponuje rozumem a schopností abstrakce. Proto navrhuje koncept kategorického imperativu – „Jednej vždy tak, aby se maxima tvého jednání mohla stát obecným zákonodárstvím.“ Nijak ale neodpovídá na konkrétní situace lidského života.
Myslím, že ve všech těchto systémech je kladem malý důraz na svědomí, což je ostatně kritika, která by mohla jít také k modernějším směrům etiky. Problém je, že svědomí je něco, co sice každý z nás má, ale je možné jej jen velice obtížně formalizovat a objektivizovat.
Dnešní fotografie týdne tak může být zajímavou otázkou, zda jednotlivé kantovské kategorické imperativy nedáváme někam do hlubin svého svědomí a nesnažíme se je často uklidit někam z dohledu našich očí. Relativismus etiky, který prožíváme jako něco moderního a pokrokového často problémy neřeší, jen je schovává pod koberec.
Zátiší s Ježíšem (foto: Ivanaga)
Snímek Zátiší s Ježíšem od Ivanaga je tak možným námětem k reflexi našeho pohledu do svědomí; zda také neuklízíme kategorické imperativy, abychom se na ně nemuseli dívat. Etika není v prvé řadě otázkou nějaké osobní zbožnosti či dokonalosti nebo něčeho podobného, ale zajišťuje možnost společného soužití lidí ve společnosti.
Ranní tajemno (foto: Simeona K.)
Pokud máte rádi podzim, pohádkovou atmosféru a pohledy z oken, pak vás jistě zaujme snímek Ranní tajemno od Simeony K. Nabízí zajímavé zpracování a především atmosféru, kterou je možné prožít jen s šálkem horkého kakaa, v teple domova, při pohledu na sychravé počasí za okny.
Rozbité vzpomínky na jeden podzimní den (foto: Annunak)
Člověk každý den zažívá svojí fragmentárnost a nedokonalost. Cítí, že mu něco chybí k plnosti a dokonalosti a často to ani nedokáže zlepšit. Ostatně ve staroslověnštině má slovo člověk tvar člvk – tedy dílek, částečka předpokládající celek. A právě to v podzimním provedení zachycuje fotografie Rozbité vzpomínky na jeden podzimní den od Annunak.
Téma - okno, které potkávám (foto: Jokr7)
A na závěr ještě dva snímky, které ukazují, jak je možné zachytit prostor. První nese název Téma – okno, které potkávám a jeho autorem je Jokr7.
Druhý pak spojuje problematiku pohybu a místa ve snímku CCXXXXII. od Luboše Blažka.