Když pamětníci vyprávějí o návštěvě v Sovětském svazu, jsou poměrně zřejmé vzpomínky na to, že existovaly trasy a ulice, kterými turisté chodit mohou, a naopak jakékoli odchýlení se trestalo.
Jít mimo domluvenou trasu znamenalo vidět zakázané a také samozřejmé problémy. Nejde přitom většinou o pověstné Potěmkinovy vesnice, ale spíše o snahu ukázat místa taková, jaká bychom je vidět chtěli.
Ostatně každé město má své výstavní ulice, třídy a památky, na které je hrdé a do kterých směřuje všechny návštěvníky a pak samozřejmě nemenší množství míst, která jsou nereprezentativní, špinavá, ošuntělá. Taková, která nejsou na první pohled krásná, ale současně jsou pro celkový narativ místa důležitá. Být turista přitom často znamená vidět jen jednu polovinu městského života, dotýkat se toho nejlepšího, ale přitom nevidět celek.
V urbanistickém vnímání měst se proto do oblasti zájmu (především v poslední dekádě) dostala místa, která se označují jako brown fields. Staré opuštěné továrny, haly, vybydlené budovy, opuštěná industriální zástavba. Základní myšlenkou přitom není tyto objekty, které již nemají zjevně svůj význam a smysl, odstranit a nahradit něčím novým, ale spíše znovu promýšlet k čemu by mohly sloužit. Hledat taková řešení městského prostoru, která zachovají jistý příběh a historickou stopu a současně umožní lidem se v tomto prostoru pohybovat a žít. Jde tedy nikoli o proces redefinování místa, ale spíše jeho nové interpretace.
IMG_20180130_080102, foto: Karol Ox
Bible je v tomto ohledu zajímavá tím, že rozdělení na dobro a zlo vede většinou skrze člověka – nejsou hodní a zlí lidé, dobro a zlo se sváří v nitru každého jednotlivce. David, je největší král, ale také smilník a vrah, který má rád pána Boha. A snad podobně je to s vnímáním města – přítomnost krásy i nedokonalosti zajišťuje to, že před námi nestojí papírové kulisy, ale živý organismus s příběhem, pády, vzestupy, krásou i bolestí. Dělící čára prochází nitrem města. A člověk by se měl naučit vnímat obojí.
Snímek IMG_20180130_080102, jehož autorem je Karol Ox zachycuje ulici někde mimo hlavní třídu, snad v průmyslové zástavbě. Výtvarně se přitom snaží pracovat s jistou nezdobností, zrnitostí či zemitostí snímku, ukázat atmosféru mlhavého industriálního místa. S postavou, u níž jen těžko můžeme hádat, kterým směrem jde. Ale přesto klíčovou. Právě ona může být tím návštěvníkem, který vstupuje do autenticity slabostí a nedokonalostí, stejně jako do lesku krásy.
Gratuluji autorovi snímku k pěkné černobílé fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků z uplynulého týdne.
Fotografie schody… také pracuje s jistým paradoxním napětím. Na jedné straně jsou uhlazené staré výstavní domky a romanticky se vlnící schody vedoucí někam vzhůru. Na straně druhé posprejovaná zeď s uloženými proprietami pro obchod. Autorem snímku je KriBat66.
schody..., foto: KriBat66
Balian si všímá toho, že vstup do světa za kovovými vrátky, do říše tajemství a fantazie, nemusí být vůbec bezproblémový. Chybí totiž právě ten správný stupínek Být kousek pod nebo kousek nad, tomu skutečně důležitému a vytouženému je k ničemu. Je třeba umět se opřít o vzduch, věřit, létat. Taková je fotografie – 1stupeň.
-1stupeň, foto: Balian
Vlastimil Pibil nabízí prostor pro stižení se, usebrání, snad zážitek z bytí se sebou samým, ale nikoli v cele kláštera, ale naopak v prostoru přesyceného vjemy, barvami, vůní. Takový je snímek Tichá chvilka u rybníka....
Tichá chvilka u rybníka, foto: Vlastimil Pibil
A na závěr ještě jedno setkání člověka a architektury, tentokráte z prostředí francouzského Nise - "mezi prsty" od shimmella.
“mezi prsty“, foto: shimmell