Hannah Arendtová ve své knize Původ totalitarismu nesmírně pečlivě analyzuje to, jak snadno člověk upadne do schémat veřejného mínění, aniž by byl schopen a ochoten napřít svůj kritický úsudek, jenž by mohl vést k tomu, že některá obecně tradovaná interpretační pojetí překročí nebo problematizuje.
Mimo tento sociálně verifikační klam, je také přítomná druhá skupina lidí, kteří své zpochybňování mají postavené na popírání faktů a s těmi je také těžké pořízení. Mohli bychom ale říci, že člověk v onom mýtu, o kterém píše Arendtová, není zcela ztracen.
Pozitivistická, ale také fenomenologická tradice mají sklon k jistému optimismu, pokud jde o člověka a poznání pravdy. Nejde v nich o gnostické pojetí, kdy jedna část společnosti poznání drží a vlastní proti těm ostatním, ale o postupné odkrývání či zjevování pravdy. Svět nemusí být takový, jaký se zdá, ale je možné jej postupně pronikat a stále pečlivěji docházet k jeho poznávání.
To v sobě obsahuje dva důležité momenty. Tím prvním je důvěra v to, že svět, tak jak ho zažíváme nemůže být zcela klamný. Možná nedokážeme prohlédnout všechny detaily a nemáme k dispozici všechny rovnice, ale svět, tak jak se nám ukazuje existuje, zakoušení fenoménů světa a zkušenost s ním, je jistotou, o kterou se lze opřít. I když není opona poznání zcela zdvižena, to, co je z ní viditelné skutečně existuje. Druhým momentem je ona samotná šance – poznání není něčím, co je dosažitelné pouze pro někoho. Slovy Teilharda de Chardin, člověk může člověku posloužit pro dešifrování světa. Každý člověk je klíčem k jeho pochopení, ničí pohled na svět není možné apriori nadřazeně odmítnout. Klíčem k přežití je diverzita.
Také pro Martina Heideggera není pravda něčím nezaujatě existujícím, ale jistým spolupůsobením subjektu poznávajícího a struktury světa. Poznávat je možné jen v časovosti. Naše bytí je vrženo do světa, je mu dán jistý čas, aby s ním nakládalo a svět postupně poznávalo. Bytí je časové, stejně jako poznání. V pedagogice se traduje výrok, že bez učení není možné žít. Domnívám se, že při vhodně široké definici slova učení (případně žití), bude takový výrok jednoznačně přijatelný.
Ostatně je to Peter Jarvis, kdo bude poznání spojovat s učením, a za počátek poznání i učení bude považovat osobní vnitřní zkušenostní svět každého jedince. Samo poznání má pak epizodický charakter. Člověk, jako by se díval na jeviště světa a vždy v něm viděl kousek pozdvižené opony a jeviště, z nějž může něco vyčíst. Co? To závisí na jeho předchozí životní zkušenosti.
Mezi tím, co vidíme a jak se věci mají může ale existovat nemalá propast. Například divadlo s tímto momentem pracuje zcela záměrně. Diváka mate, ukazuje mu jen část osvětlené scény (zde patočkovsky spojuje svět a světlo) a současně za oponou připravuje vše další. Divadlo je mistrem ve skrývání a odvádění pozornosti, aby bylo možné ukázat to, co chceme, aby divák viděl. A co ostatně i divák vidět chce sám.
Snímek Za oponou může zobrazovat dvojici tanečníků, milostný příběh i cupitající kočku. Stačí si vybrat. Autorem snímku je Lukáš Pecháček, kterému tímto blahopřeji a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Cvičení z deskriptivy od Jokr7 je pěknou oslavou moderny, hrou s jemností barev v kancelářské šedi, nahnutým pohledem na nudné věci, které lze transformovat v zábavu i zpěvem na rámování a kresbu.
cvičení z deskriptivy, foto: Jokr7
Když už jsme u staveb, těžko lze pominout Pavla Kozdase, který je tentokráte v Praze – Můj pohled. Zdůrazňuje dvě významné složky architektury. Předně, že velké stavby jen málokdy nahlížíme tak, jak je ukazují papírové modely v galeriích, ale že místo našich perspektiv je zásadně jiné. Současně také, že subjektivní vidění věci osobami v a u staveb může být nestandardní a často i krásné.
Že snímky úlu nemusí být vždy jen přírodovědecky dokumentaristické, ale také spojené s pokusem o předání jisté emoční či náladové složky vypovídá například snímek … od Ivan 76.
A na závěr ještě pohled na práci Rudycha, jehož Brick House Puzzle na jedné straně vybočuje z jeho obvyklé tvorby, ale přesto si nechává základní strukturní prvky, které do svého obrazu pečlivě vplétá.
Brick House Puzzle, foto: rudych
