Snímek o světle a tmě, nebeských sférách a adekvátnosti jazykových kategorií. To vše najdete na aktuální fotografii týdne, která nás přenese do prostředí mírně tajemného rozhodně však zajímavého.
Starověká náboženství spojovala světlo s říší bohů a božstev. Tento motiv nacházíme původně u Babyloňanů, ale také v Egyptě a u dalších národů. Světlo je pro ně zdrojem poznání, pravdy, ale zároveň něčím oslňujícím.
Když je světla jen trochu, může člověk poměrně dobře vidět jak jeho zdroj, tak také své okolí. V případě, že jeho intenzita narůstá, snadno se stane, že již nevidíme nic. Jde o motiv poměrně častý, který má zřejmě prazáklad v pohledu na Slunce.
To dává člověku možnost poznávat svět očima, ale při delším pohledu na něj schopnost vidět slábne. Takový pohled je navíc bolestivý a pošetilý, neboť kazí zrak. Božský prostor, který je vyplněný světlem, je tak modelem, který je psychologicky poměrně snadno pochopitelný.
Zcela jiný pohled na světlo ale nabízí moderní fyzika, která stále prezentuje v určitém slova smyslu paradoxní model – v některých případech se světlo chová spíše jako částice, jindy jako vlna. Jde vlastně o dva projevy, které na jednu stranu reprezentují dvě odlišné školy.
Tu částicovou, dovolávající se na Newtona a vlnovou, která je tradičně spojována s Huygensem. Je otázkou, zda má světlo skutečně někdy charakter vlny, jindy částice (respektive obě charakteristiky současně), nebo zda tato dichotomie či paradoxalita odkazuje k tomu, že jsou pojem vlny a částice jen v kontextu fundamentální struktury světa nedostačující.
To by nás mohlo přirozeně vrátit k oněm starověkým náboženstvím, která – tváří v tvář transcendenci – vnímala, že jejich kategorie myšlení i jazyka jsou zcela neadekvátní pro její popis a je třeba sáhnout k analogii s tím, že právě světlo v tomto ohledu funguje velice dobře.

Z jiných sfér, foto: shimmell
Snímek z jiných sfér, jehož autorem je Shimmell, dává této světelné antropologicky zakódované kategorii ještě jeden zajímavý kontext, totiž tématiku sfér. Otázku, kolik že prostor má vlastně dimensí, zda a jak by se mohla měnit prostorovost některých objektů, respektive zda existují nějaké sféry, které obsahují látky zcela odlišné podstaty. Tak například na přelomu devatenáctého a dvacátého století byla v uměleckých kruzích populární otázka hudby nebeských sfér, což je zřejmě jeden z důležitých inspirativních pramenů pro kubismus.
Gratuluji autorovi, který hru se světlem, prostorem, člověkem i architekturou propojit do jednoho zajímavého celku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších snímků uplynulého týden.
Dialogy beze slov by podle názvu mohly odkazovat k poučkám o významu nonverbální komunikace a jejím vlivu na celý komunikační proces. Ve skutečnosti jde ale mnohem hlouběji a nabízí dichotomické spojení dialogu dvou neživých artefaktických veverek, které by mluvit chtěly, avšak neumí to a dvou živých lidí, kteří mluvit umí, ale nechtějí. Autorem je clostermann.

Dialogy beze slov . , foto: clostermann
Navyy pokračuje ve své pečlivé studii ulice a lidských příběhů či zásahů do ní. Pracuje s momentem překvapení, časem, zkaženou přirozeností. A především s nevšedním úhlem pohledu a překvapivou kontextualizací, jako v případě fotografie o čistotě koček.

o čistotě koček, foto: navyy
Zátiší s vajglem a jablky nabízí HDR pohled do hospůdky, ve které něco na první pohled nehraje. Místo piva se zde servírují jablka a především je v ní neobvyklý klid. Autorem je Petr Súkeník.

Zátiší s vajglem a jablky, foto: Petr Súkeník
A na závěr jeden detail ze života žab. Ten nabízí Dolittle na technicky i okamžikově precisní fotografii Toto kazdy nedokaze.

Toto kazdy nedokaze, foto: Dolittle