Cestou za aranžovanými fotografiemi, vzpomínkami, sny a kapesními hodinkami, vyráží v teniskách malý chlapec v hlavní roli fotografie týdne.
Umělecká fotografie žije od svého samotného vzniku v určitém kulturním dilematu – na jedné straně v zajetí dokumentaristiky přesného, bigotně pravověrného zachycení reality takové, jaká je a snahou o malování světlem bez ohledu na skutečnost.
Především z válečných fotografií je jasně vidět, že tato diskuse by měla mít ještě hlubší kořeny – totiž vyjasnění si onoho pojmu skutečnosti. Jde o přenesení pocitu, výseku reality v interpretaci autora nebo o něco zcela jiného?
To co holandská malba řešila v devatenáctém století, kdy hledala cesty ke starým mistrům století šestnáctého, balancujíce na hraně mezi krajním realismem a romantismem, musí nyní pracně přemítat také každý, kdo se rozhodne vnímat fotografii jako umění, jako nástroj pro podporu kulturního a duševního života diváka, jako pracnou cestu za krásou a vyjádřením sebe samého.
Snímek Wild wild west je součástí širšího celku snímků chlapců z historického vlaku a snaží se v této oblasti najít vlastní cestu. Na historizujícím snímku lze vidět mladého muže, který je dobově oblečen, ale na nohou má tenisky, jako by chtěl říci, že do onoho aranžovaného světa pocitů a sentimentu, do století páry a průmyslové revoluce, nepatří.
Jeho malé ruce nedokáží velké kapesní hodinky chytnout do dlaně správně, a tak s nimi manipuluje trochu nešikovně, bez úcty a dostatečné obřadnosti, které jim každý majitel (při jejich náležitém stáří a kráse) věnuje. Autorka, kterou je tracytomsickova se nesnaží vykreslit přesnou kopii historického portrétu, ale historizujícím způsobem se snaží pojmout téma – novými prostředky, teniskami, mladým mužem, který se necítí být součástí děje.
Gratuluji autorce k velice podařené, aranžované fotografií, která se snaží předat určitou emoci, zážitek či dotek staré železnice, kterou řada lidí tak obdivuje, jako symbol stability, pevnosti a prosperity, romantizovaných starých časů. Současně si také dovoluji pozvat na prohlídku některých zajímavých snímků uplynulého týdne.
Bohem opuštěná krajina je výpovědí Fialového poustevníka o povodních, tedy tématu bytostně aktuálním a naléhavém, přesto způsobem tichým, meditačním, bez emocí. Ty do snímku projektuje až člověk, který s vodou má své negativní zkušenosti.
Zcela jiným způsobem přívaly vod zachycuje abstraktní, emocemi nabytý snímek X od mila… Ukazuje spojení pohybu, síly, vody a mysli v jeden celek, člověk se zde stává jen součástí celku, hláskou dunících vod, která není schopna s nimi nic dělat, jediné co může, se jimi nechat zmítat v tanci o vlastní existenci.
Snímkem zcela jiného ražení je Konstruktérský oříšek od clostermanna, zachycující až paradoxní technické řešení, které ukazuje na to, že člověk se často snaží vyhnout práci tak usilovně, až si ji přidělá mnohem více.
Konstruktérský oříšek, foto: clostermann
A na závěr ještě jeden pohled do tváře s názvem Konečně se usmál od babyvrba. Ukazuje, jak málo stačí k tomu, aby náš pohled na druhého byl zcela jiný – jediný pohyb rtů a zářící oči.
Konečně se usmál, foto: babyvrba
