Ve známé české pohádkové písni se zpívá, že do dýní a do lidí nikdo z venku nevidí, což je poměrně přesná charakteristika toho, že člověk sám o sobě je do velké míry neproniknutelným tajemstvím.
V etice se díky tomu vytvořila diference mezi pojmy mravný a morální. Zatímco první pojem označuje shodu chování s nějakou společensky kodifikovanou představou o správném chování, pojem morality se vztahuje ke svědomí člověka.
První rozměr tajemství lidské osoby je tak v tomto pohledu v neschopnosti predikce, druhý se jeví jako určité mystérium, které se sice navenek určitým způsobem projevuje, ale není možné jej pohledem proniknout celého. Jak v pravoslavné, tak v katolické církevní tradici se objevují světci, kteří disponovali určitou mimořádnou schopností – kardiognose. Dokázali vidět do srdce druhého, poznat jeho smýšlení i motivy jednání.
Je zde ale ještě jedna rovina tajemství člověka, kterou zmíněná píseň nepopisuje. Když se vedou rozhovory s různými pamětníky, často se zdůrazňuje, že bychom neměli člověka soudit, protože nevíme, jak bychom se v takové situaci zachovali sami. Člověk je sám před sebou určitým mysteriem, záhadou. Nikdo nemůže říci, že se dokonale zná. Díky této rovině neznalosti je možný růst člověka, jeho profilace, získávání ctností a veškerá lidská změna.
Kant na jednom místě své Kritiky čistého rozumu říká, že není dovoleno použít člověka jako prostředek k dosažení cíle, cílem chování musí být člověk samotný, nikoli nějaký profit. Tato myšlenka jakoby upozorňovala na tuto dichotomii tajemství člověka, jako přírodního fenoménu – jak vůči sobě samotnému, tak také vůči druhým. Zajímavé přitom je, že není možné říci, že tajemství vůči druhým je prostou extenzí tajemství před sebou samým.
Všichni hledáme .. , foto: mikoudelka
Snímek Všichni hledáme .., jehož autorem je mikoudelka, je v tomto ohledu velice zajímavý. A to především zvoleným formátem i ořezem. Nutkání věci udělat jinak, než jak je provedl autor, je silné snad pro každého diváka. Přitom zřejmě nebude existovat jediné správné řešení.
Gratuluji autorovi k zajímavému, dialogicky koncipovanému snímku, který zachycuje cestu v chodbě domu. Cestu, jejíž ukončení je – alespoň pro některé živé tvory – nebezpečné, nebo alespoň strach vyvolávající. Cesty, kterou lze označit za vykročení k poznání tajemství.
2 + (1 + 1) + 1 + 1 je snímek o dvou lavičkách, dvou mužích a dvou holubech, které nejen není možné snadno sečíst, ale vztahy mezi nimi nejsou ekvivalentní. Fotografie pěkně ukazuje, že aritmetika je otázkou světa abstrakce a ideálu, spíše než nástroj na popis komplikovaného přirozeného světa. Autorem je Paklík.
2 + (1 +1) + 1 +1, foto: shimmell
Ve vyhozených věcech lze najít poklady. Tato věta by mohla být mottem všech vetešníků a sběratelů „krámů“ všeho druhu. Fotografie úsměv pro popeláře tomu ale dává krásný vtipný rozměr. Snímek pořídil vhumanik a je součástí širšího autorského celku.
úsměv pro popeláře, foto: vhumanik
URBAN STORY 19 Dvojí tvář města(aneb do puntíku přesně) od sluníka také není izolovaným fotografickým projektem, ale je součástí širšího mapování vlastního pohledu na město, jako na komplexní a nesmírně zajímavý fenomén.
URBAN STORY 19 Dvojí tvář města(aneb do puntíku přesně), foto: sluník
Z města na závěr zamíříme k vodě – Nevesely, truchlivy jsou ty vodní kraje..., je fotografickým dílem No21. Snímek zachycuje strom, který se zrcadlí ve vodě a aktivně a tvůrčím způsobem se snaží pracovat s atmosférou a emocionálním naladěním diváka.
Nevesely, truchlivy jsou ty vodní kraje..., foto: No21