Jednou ze zajímavých etnologických činností je sledování pohřebních rituálů různých kultur, podle toho, z jakého prostředí vycházejí, jaké jsou jejich další obřady, co danou společností preferovaný či akcentovaný způsob života přináší za specifika.
Ač smrt je něco, v čem jsou si všichni rovni, tak pohřeb nikoli.Zatímco pohřby běžných obyvatel (nebo dokonce dětí) byly ve starých kulturách velice prosté, smrt náčelníka byla spojena s velkými obřady, bohatými dary do hrobek, silným společenským zážitkem.
Ostatně máme dochované například pyramidy nebo správcovské hroby v Egyptě, ale o způsobu pohřbívání obyčejných lidí toho víme – alespoň z dochovaných hrobek – nesmírně málo. Pohřeb jako by odrážel základní symboliku a strukturu toho, kým člověk byl, co dělal, jaký vedl život.
V moderní společnosti jsou lidé mezi sebou odlišeni jen velice málo oblečením. Premiér může chodit ve stejném obleku, jako bankovní úředník, a dokonce kancléřka sousedního státu je kritizovaná za způsob svého odívání tak, že by v jejich modelech nikdo nechodil. To, co má hodnotu je osobní značka (brand), jméno či tvář, nikoli šaty samotné, jako univerzální vstupenka do společnosti.
Přesto šaty v určitém ohledu člověka dělají. Umožňují mu se přihlásit k jisté subkultuře, stávají se často výrazovým prostředkem pro patření k jisté skupině nebo mají charakter uniformy, ať již volené povinně ve smyslu stejnokroje nebo společensky vyžadované uniformity. Šaty tak dnes nekonstitují vládnoucí třídu či chudinu, ale především mají aklamativní a socializační roli.
Na rozdíl od středověku nebo starověku ale nemáme ve zvyku je zcela odkládat, alespoň tedy nikoli veřejně. Ať se děje cokoli, jsou něčím, co nás přiřazuje k nějaké společnosti. Dokonce i nenošení šatů, tedy naturismus či nudismus jsou formami subkultury a neobléci se, znamená se k nim do jisté míry přičlenit.
Naopak sledovat něčí šaty může být v tomto ohledu velice zajímavé. Šaty na prádelní šňůře mohou ukázat i to, co je cizím lidem skryto, co je spodním oděvem, bližším intimitě člověka nežli oblečení svrchní. Pohled na sušící se prádlo tak může o člověku prozradit hodně – od jeho sexuální stránky, až po příslušnost k nějaké skupině. Oblečení je tedy v tomto ohledu narací, příběhem toho, kdo komu patří.
Snímek ~ od Luďka B. je zajímavý hned dvojnásob. Mimo tento příběh staví sušící se prádlo do stepní krajiny, sundané a vyprané šaty jako by se stávaly součástí rituálu s rysy téměř pohřebními. Autor přitom pracuje s tím, že fotografii řadí do širšího kontextu své tvorby, ale také všechny fotografie pojmenovává stejně. Nedělá mezi nimi rozdíly, spojuje je, avšak interpretační rámec nechává na divákovi.
Gratuluji ještě jednou Luďkovi B. k zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Spacetray si dokázal pohrát s barevností objektu, který fotil, a právě na ni upřel pozornost diváka. Lampa tak není všedním objektem, ale strukturou odhalující svět, barevným gradientem poznávání.
Pavel Kozdas umí výborné fotografie sportovního prostředí a moderní architektury. Snímek MPower lze vnímat jak jako samostatné dílo, tak také s ohledem na celkovou tvoru autora, do kterého jasným výtvarným rukopisem zapadá.
Symetrie v přírodě nesporně patří mezi zajímavá témata k zamyšlení, ale také hledání a fotografování. Jak ostatně pěkně ukazuje riyska na svém snímku …..
Že svatební fotografie nejsou prefabrikátem řemeslného umu, ale nudnosti pro libovolného člověka, který na dané konkrétní svatbě nebyl nebo svatebčany nezná? Většinou jistě ano, ale rozhodně to neplatí pro humusaka a jeho svadobná, která je netradiční, vtipná i hravá současně.
svadobná, foto: humusak