Šaty dělají člověka. Toto pořekadlo či fráze, může být interpretována různými způsoby. Ten tradiční, který je zřejmě blíže etymologickému významu by odkazoval na to, že kvalita a druh ošacení určují společenskou kategorii daného člověka
Princ a chuďas jsou pěknou ilustrací tohoto fenoménu – podle toho, v čem byl člověk oděn, tak se na něj nahlíželo. Dnešní doba tento rozměr do značné míry stírá – jakkoli existují módní vzory, rozdíly v tom, jak se většina populace může oblékat, tak aby oděv byl funkční, jsou velice malé.
Druhá možná rovina je psychologická a komunikační. Člověk se obléká do toho, v čem se chce ukazovat druhým. To, jaké volí oblečení na jednu stranu zachycuje jeho psychologický profil, snad náladu či to, co má rád, ale současně odkazují k tomu, jak chce, aby byl společností vnímán. Oblečení je prvním a silným komunikačním prvkem, o daném člověku může, v tomto ohledu mnohé vypovědět. Od oblíbeného stylu, až po preferovanou barvu. Zdá se, že bychom mohli toto úsloví téměř obrátit a říci, že člověk je takový, jak a co si obléká.
V tomto ohledu může být sledování toho, jak druhý člověk věší své prádlo zajímavým vstupem do jeho intimity. Komunikaci volíme totéž vždy ve směru ke konkrétnímu mluvčímu – jinak ji vedeme v práci, jinak na party, jinak v přírodě. Pohled na prádelní šňůru ale umožňuje všechny tyto komunikační roviny vidět naráz. Jako by člověk vyložil všechny své karty na stůl, multidimenzionalitu svého komunikačního rámce vyskládal na jedno místo, které je často veřejně viditelné a nechal druhého si ho prohlížet.
Možná bude některým kouskům chybět příběh, interpretační rámec nebo pojítko, snad budou vyvolávat asociace v mysli a spekulace ve fantazii, ale každopádně člověka odkrývají. A možná ještě více pokud nevidíme jen akt visícího prádla, ale můžeme se dotýkat procesu. Máme člověka, jeho dynamiku a podobu, spatřujeme, jak s jednotlivými kousky zachází, které jsou pro něj cenné, jak se kterým nakládá.
Snímek ~ Luďka B. zachycuje právě takovou situaci. Hraje si přitom nejen se zmíněnou intimitou, ale mimořádně pracuje s barevným kontrastem a plasticitou celé scény. Gratuluji autorovi k pěknému hravému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Snímek . z Italské Verony zachycuje podivuhodně komponovaný dialog v těsném kontaktu se sochou. Ukazuje, jak moc může být člověk utvářen a ovlivňován gesty objektů, které má kolem sebe, bourá hranici mezi živým a neživým, architekturou a člověkem. V tomto kontextu dokonale zapadá do širšího dlouhodobého tvůrčího rámce autorské tvorby Shimmella.
Ku světlu beznaděje je snímek, do kterého se podařilo krásně protknout příběh, poetiku barev a celkovou nápaditou kompozici. Autorem je francoaise a diváka jistě potěší spojení proužků a barevných ploch, přechodů i dialog světla a motýla jako osudové přitažlivostní entity.
ku světlu beznaděje, foto: francoaise
Sluník si hraje s pohledem do oken, které nechává dvojbarevné. Jen černá a bílá dohromady vykreslují celé sdělení. Jen v binární opozici pravdy a nepravdy, světla a stínu, života a smrti, může být vykreslené celé fotografické sdělení. Snímek nese název Mystická....
Mystická, foto: sluník
Z ranních rituálů... od No21 ukazuje, jak se může lišit pojem všednosti a každodennosti. Na první pohled snad označující totéž, ale zatímco první sklouzává k šedi průměru a nezajímavosti, každodennost je pozvánkou k objevování krásy, zajímavosti, struktur, všímání si neobvyklostí.
Z ranních rituálů, foto: No21