Ztemnělé nádraží je zahaleno v mrtvolné záři deseticípých hvězd - lamp. Ticho, tma, chlad. A pak se ozve sykot proráženého vzduchu a kolem prosviští noční rychlík. Nebo to byl obyčejný nákladní vlak? Na tom nezáleží - prosmykl se tak rychle, že za ním vlají cáry potrhané noci ještě dlouho potom, co jeho vagóny polkla temnota.
Samota, opuštěnost, krása v obyčejnosti... Snad právě tato slova by mohla spojovat čtyři fotografie, které se během minulého týdne ocitly v naší webové galerii coby dílko skromné, leč úžasné. Ať už jde o kolo, utopené v temnotě zapomnění, zábradlí na schodech, vedoucích ven ze stínu, nebo například o prastarý autobus - všechny snímky spojuje melancholie, snaha nezakrývat špínu skutečnosti a tok neúprosného času. A takový je i Vlak duchů, který se stává fotografií tohoto týdne - snad díky své atmosféře, díky poselství, kterým k nám promlouvá... a nebo jen proto, že prostě jde o velmi povedený snímek.
Život je spirála, ale čas je přímka
Tvůrcem této hříčky s časem je fotograf, ukrývající se pod nickem Crate. Autor snímku tentokrát neoslňuje promyšlenou hrou světel a stínů, ani významně nemává kompozicí. Jediné, s čím si skutečně pohrál, byla perspektiva. Linie nástupiště, kolejí a projíždějících průsvitných vagónů se v dáli sbíhají v jediný pomyslný bod. Oči sledují děj - zleva doprava - a vlak je tím, na čem nám Crate demonstruje lhostejnou pomíjivost času: v dálce mizí záře vagónů, stín a světlo ji ruku v ruce následují. Tam, kde před okamžikem byla překážka, není nic, než prázdný prostor. I tak může vypadat pohyb a pomíjivost. Vlak ilustruje onu prostou skutečnost, že v každém okamžiku našeho života se může vše bleskurychle změnit. Nač ale honit bycha... nebo ducha?
"Paráda, výborné, mazec, prostě bomba," nešetří superlativy čtenáři webu. Hodnocení nezůstává pozadu. Přidáváme se tedy a gratulujeme autorovi k ocenění Fotografie týdne a přejeme dobré světlo a spoustu dalších zdařilých fotografií.
