Fotografie o cestě do nitra a světle, které nemusí být vidět. Výtvarné umění snad až do poloviny devatenáctého století hledalo především cesty, jak zachytit vzhled věcí.
Každá výtvarná škola či pojetí nabízela jiné výrazové prostředky, jedna akcentovala dynamiku pohybu a emocí, druhá statickou neměnnost, třetí práci se symboly. Jazykem přírodních věd bychom avšak mohli říci, že svět viditelný studovalo umění pouze v optickém spektru.
Nikoho příliš nenapadlo sledovat nitro věcí, rozebírat je, hledat jejich vnitřní strukturu. Právě tento obrat k nitru věcí je jedním ze zásadních podnětů, které formují to, co běžně označujeme jako moderní výtvarné umění, nebo alespoň jeho podstatnou část.
V případě fotografie se většinou soustředíme na totéž. Slovo světlo a svět mají stejné jazykové kořeny – svět je to, co je osvíceno světlem. V tradici bychom pak mohli identifikovat světlo víry, světlo rozumu a světlo smyslové, jako tři základní roviny poznání. Když fotíme, pracujeme především s tím posledním. Necháváme fotony dopadnout na film nebo obrazový snímač a chemické změny či elektrické napětí transformujeme do obrazu.
veľotec, foto: humusak
Běžně se diskutuje o dokumentaristickém charakteru fotografií, jako o jedné svébytné škole, o snímcích abstraktních, narativních, reinterpretačních, počítačově upravených… škála je v podstatě nepřeberná, ale do nitra věcí se většinou díváme jen zprostředkovaně, vlastní fantazií nebo fyzikálním rozložením objektu.
Snímek veľotec se snaží nabídnout vtipnou fotomontáž, která jde ve šlépějích moderního umění v tom slova smyslu, že se snaží zachytit přímo nitro člověka. Primární tak nejsou jednotlivé postavy a objekty, které lze snad propojit s pojmy, kterými jsme zvyklí popisovat svět, nýbrž to, co za nimi stojí. Muž znázorněný jako velryba je sám o sobě dost symbolický na samostatnou analýzu, ale jsou tu také dvě pasažérky, voda stříkající z jeho nitra, vyčerpání a únava nebo míra ponoření.
To vše ve výsledku dává překvapivě hlubokou introspekci do vnitřního světa muže, který je zde tímto způsobem zachycen. Platí přitom, že jednotlivé prvky není možné číst odděleně, ale mají smysl jako celek. Gratuluji autorovi snímku, kterým je humusak k vtipnému dílku, jež je součástí širšího podobně zaměřeného celku, a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Nádraží jsou místem, kde se spěchá, jsou spojená s podivnými emocemi a určitou netečností lidí. Každý jde za tím svým a na druhé se úplně nedívá. Myslím, že právě na největší nádraží v Praze tato charakteristika platí poměrně přesně. Přesto existují lidé, kteří do něj jsou ochotni přinést něco ze sebe – dají k dispozici svůj čas, umění, komfort anonymity a hrají na klavír. Pro sebe, pro druhé. A najednou se vše změní, jakoby skončila pohádková zima v Narnii. Takový příběh vypraví fotografie než pojede vlak ... od oko-nomada.
než pojede vlak ..., foto: oko-nomada
Lukáš Pecháček si hraje s podobností symbolů a objektů, které se jimi řídí. Fotografie Dvojice většinu lidí snad pobaví či potěší, a studenty či absolventy nějakého kurzu filozofie přivede ke sporu o pojmy a věci, tedy o univerzálie.
Clostermann nabízí snímek, jehož téma je typické pro dobu předvánoční, totiž téma nákupů a shonu. Tato činnost nemusí být jen předmětem laciného moralizování, ale také výzvou a příležitostí k hledání zajímavých úhlů a souvislostí. Stačí si jen počkat. Fotografie nese prosaický název Nákupy.
Na závěr ještě jeden snímek z širšího urbanisticko-environmentálního cyklu s názvem Krajina dotčená člověkem_3, kterou vytvořila Azhar. Vrací se k známému piagetovskému motivu – má člověk přirozené prostředí? Jakým způsobem si podmaňuje svět a svět jeho? A nemůže to vypadat jinak? Za jakou cenu?
Krajina dotčená človekěm_3, foto: Azhar