Jednou z nejpozoruhodnějších staveb v Brně je nesporně funkcionalistické krematorium od Ernsta Wiesnera z let 1926-1929. Vzniklo původně na holém, stromy neosázeném, kopci, na jehož vrcholu bylo umístěno jako jistá protiváha dvěma jiným brněnským „kopcovým“ stavbám – Špilberku a Petrovu. K oběma přitom měla svůj jasný vztah.
Krematorium bylo symbolem svobody a stržení okovů. Ve smrti jsou si již všichni rovni, poslední vězeň v žaláři – což byla role, kterou brněnský hrad plnil – i král. Všichni musí zemřít. Martin Heidegger rozsáhle tématizuje, že mít smrt, je něčím, co dává člověku neskonale větší význam než antickým bohům, smrt strukturuje čas, dává tomu, co děláme smysl. Nejen, že tedy ve smrti se stáváme svobodnými, ale nejvíce zakoušíme to, jakým byl náš život, jen v ní se ukazuje, zda byl žalář oprávněný či nikoliv, zda došlo k nápravě nebo zda spálení ostatků je poslední tečkou za životem.
Poměr k Petrovu není o nic zastřenější – jde o dva chrámy – Wiesner stavěl své krematorium tak, jak o něm píše Ladislava Fuks ve Spalovači mrtvol, jako chrám smrti. Má věže, prosklený strop, monumentální vchod. Bipolarita mezi chrámem života, místem, kde se křtí a oddává, slaví a místem smrti, je zřejmá. Počátek i konec lidského života jsou ritualizované a místo pro tyto obřady si nesporně zaslouží. A zvony katedrály opět vrací rozměr času, který umožňuje uchopit vlastní smrt.
Stavba tyčící se na kopci byla ze téměř celého Brna dobře viditelná (dnes už není). Nový hřbitov, pro který bylo krematorium postavené, reflektoval skutečnost, že malé hřbitovy vnitřního města nestačili. Život ve městě vyhrál, pohřebiště vytlačit někam na okraj. Ale přesto je zde stavba propojující pozoruhodným způsobem nebe a zemi, která je viditelným znamením, stále méně viditelné smrti.
Prosklený strop krematoria a kamenné obložení dohromady utvářejí zvláštní strukturu – je blízko k nebi i k zemi, smrt je otevřením obzoru a perspektiv, pohledem vzhůru a do dálek. Když Albert Einstein psal vdově po svém příteli Bessoovi, řekl, že věří, že její manžel neumřel, ale žije v jiné části časoprostoru, jistě v tom byl kus útěchy, pohledu na teorii relativity, ale také jistého strachu ze smrti. Paradoxně by tak svého přítele odsoudil k věčnému bytí, které ale nemá v pozemských podmínkách, žádný smysl a cíl, je jen nekončící nudou.
Snímek Ve městě ER od hotmandarin jako by zachycoval strukturu Wiesnerova chrámu smrti, i s temně šedou atmosférou, ve které se zde nikdo neraduje. Jen uvádí zástupy těch, kdo pláčou nad ztrátou svých blízkých. Gratuluji autorovi k zajímavému snímku a dovolím si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Před nějakým časem v jedné české komerční televizi běžel pořad s drakonickým názvem Nejslabší, máte padáka. Spočíval přitom ve dvojí dehonestaci soutěžících – snažil se ukázat, kdo je nejslabší, aniž by explikoval v čem, a také zbavoval člověka účasti na společném díle. Dostat výpověď v práci je něčím mimořádně těžkým – problémem většinou nejsou primárně peníze, ale otřesení sociální situací a vědomím sebe samých. Možná mít tak k dispozici něco, co způsobí, že náraz nebude tak tvrdý. Snímek máte padák(a). od paklika k této věci jasně směřuje.
máte padák(a)., foto: shimmell
Pokud máte rádi horory nebo noční létající savce jistě vás potěší snímek Od soumraku do úsvitu, jehož autorem je Standa Pavouk. U většiny krásných snímků má člověk většinou pocit, že by něco takového chtěl také vyfotit. Zde si není tak jistý. Mimo dobré světlo, připravenost a kompozici ukazuje také ještě jeden rozměr fotografování – zpřístupňování světa, který mají ostatní raději na papíře nebo obrazovce, skrze zkušenost osobního kontaktu.
Od soumraku do úsvitu, foto: Standa Pavouk
Cako_SK navazuje na svůj nedávný snímek s časem další „hodinovkou“ komponovanou do pozoruhodné koláže. Fotografie v jeho pojetí není vyjadřovacím prostředkem sama o sobě, ale snímky jsou abecedou, ze které jsou skládána slova a věty. Tentokráte s názvem Time Flies.
Time Flies, foto: Cako SK
A na závěr ještě kontemplativní pozvání od Jiřího Z. k adventu s jeho snímkem Mlčení. Navazuje na Karla Rahnera a jeho podivuhodný text Slova do mlčení.