Jakkoli je lidský mozek mimořádně zajímavý a výkonný výpočetní nástroj, ukazuje se, že ani jeho veškerá kapacita by rozhodně nestačila na zpracovávání všech zrakových vjemů, které mu mohou dodávat jeho primární detektory světa, tedy oči.
Mozek si tak z vizuálních dat bere jen relativně malou část informací – pečlivě se dívá jen na malý výsek reality a ve zbytku dat hledá pohyb a narušení symetrie či struktury. Zbytek si pak elegantně domyslí. Na tomto principu je ostatně založená většina optických klamů.
Mnohem více se tedy přirozeně zaměřujeme na věci, které nás překvapují, než na ty, se kterými počítáme. Snímek … jedno takové překvapení nabízí. U silnice, po které jezdí automobily a nikdo nemá potřebu se zastavit, leží křeslo. Jakoby čekalo na někoho, kdo se do něj posadí a bude sledovat vše, co se kolem děje.
Není těžké si vzpomenout na píseň Ztráty a nálezy, kde autor nachází prostor pro vlastní zastavení se zvednutí na mezi, když přišel o křeslo zlatý. Snímek, jehož autorem je Mila, nabízí vlastně kombinaci obojího. Možnost pohodlně se posadit do křesla a být přitom na mezi. Napětí mezi komfortem plyše a nepřízní sychravého podzimního počasí.
..., foto: mila
Fotografie je časově pěkně zasazena do doby předvánočního kvasu, ve kterém člověk osciluje mezi rychlostí a spěchem a určitým požadavkem komfortu, pohodlí a bezpečí. Neckářova píseň Půlnoční to vyjadřuje obrazem, že všechny starosti nechal ve městě a ujíždí domů, do určitého světa ideálu a klidu. Tato přirozená potřeba se může projevit oscilací mezi dvěma extrémy – můžeme upadnout do rizika konzumu, kdy si vše prostě zaplatíme a doufáme, že nikdy nekončící nával zážitků a požitků nám dodá onu pohodu a klid. Jenže už starozákonní Kazatel upozorňuje na to, že to člověku dlouho nevydrží, že jde o pomíjivost či marnost, která stejně radost nepřinese.
Druhá varianta spočívá ve vystoupení z komfortní zóny stereotypu a spěchu, z rituálů, které nám zajišťují pocit bezpečí, protože nás nenutí se zastavit a být sami se sebou. Jde o obraz člověka, který svůj vůz u křesla zastaví, vystoupí a alespoň na chvíli si do něj sedne. A dopřeje si možnost ztišení, nadhledu a možná si jednou za rok položí otázku, kam to vlastně jede a proč. A pokud se i přiměje k tomu, na ni odpovědět, má šanci pokračovat v jízdě správným směrem.
Gratuluji autorovi k zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Cesta je něco, po čem máme pocit, že lze bezpečně odněkud někam cestovat. Snímek tou cestou necestou je obrazem středověké cesty – často neostré, nebezpečné, neurčité, ale s tušením jisté cesty za světlem. Autorem je francoaise.
tou cestou necestou, foto: francoaise
Ptáci, molo a rybník se nemusejí nutně stát objektem tuctové a kýčové populární fotografie. Lze s nimi pracovat také jinak, dát jim příběh, překvapivou kompozici a prostor pro fantazii. Tak jako Hned jsem u tebe... od No21.
Hned jsem u tebe, foto: No21
Fialový poustevník zachycuje krmení i hru jednoho černého mládence – tedy kosa. Snímek nese název Kosíkova podzimní házená a zaujme barevností i postřehem s jakým je vyfocena.
A na závěr jeden snímek městský, podzimní a apokalyptický. Technicky dokonalý, s výbornou atmosférou. Autorem je fotografie city series je tenario.
city series, foto: tenario