Asi nejznámějším podobenstvím je to o jeskyni a pochází od Platona. Svět, který poznáváme je v něm pouze stínem skutečných věcí a smyslem pravého poznání je dohlédnout k předmětům, které je vrhají.
V takto koncipované interpretaci je pak celý obraz jeskyně nápadně podobný Popperovi a pozitivistické filosofii, která říká, že věda nedává žádné definitivní soudy, ale pouze se snaží přiblížit k pravdě.
Obraz stínu tak nemusí mít hororový či strašidelný charakter, se kterým často pracují filmaři, ale může být stimulujícím k otázkám po předmětu (ostatně z tohoto důvodu jsou děsivé i zmíněné filmové stíny). Na druhou stranu může velkou část lidí naplnit určitým smutkem – pravda je nedosažitelná, nespolehlivá, problematická.
Naše poznání nikdy není pravé, není zde nic, na co by bylo možné se skutečně spolehnout. V tomto ohledu je asi jedinou vědou, kterou má smysl provozovat při vnitřním požadavku na absolutní pravdu matematika, která – jak se zdá – na vnějším světě záleží jen velice málo.
Fotografie tienohry ulice... zachycuje ještě dva zajímavé momenty, kterým bych rád věnoval prostor. Předně je to obraz mříží, tedy jakýchsi pravidel, která nám říkají, jak se můžeme a máme pohybovat. Už u Čapka přitom vidíme, že zákon nemusí být něčím omezujícím, ale naopak nám může vytyčit program práce, zábavy, přemýšlení. Ve fyzice platí, že problémy, ve kterých neexistují žádná speciální omezení – volná částice, prázdný vesmír atp. – nejsou příliš zajímavé. Až složitost vnějšího světa, okrajové a počáteční podmínky – ono zábradlí ze snímku – dávají celému poznání skutečně poutavý náboj.
tienohry ulice..., foto: Gabriel Mego
Druhá poznámka souvisí s nadšením – dítě na snímku touží poznávat svět, dívá se, co je za zábradlím. Na jednu stranu respektuje pravidla, která jsou mu světem dána, ale současně chce vědět více, lační po poznání, pochopení, znalosti. Člověk by měl dělat vše proto, aby tento vnitřní pocit mladého člověka nikdy neopustil, aby měl neutuchající snahu poznávat svět a učit se. U toho všeho pak aby cítil onu radost vycházející z přirozené zvídavosti, naladění člověka k poznávání a růstu.
Gratuluji autorovi, kterým je Gabriel Mego k zajímavému, se stíny a geometrií si hrajícímu snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku některých dalších fotografií uplynulého týdne.
Fotografie impresionisticky laděná s názvem Nelly nás vrací do zimního času, kdy sníh čaruje a člověk je často jen divákem uprostřed představení. Říká se, že oblasti za polárním kruhem jsou zajímavé tím, že je na nich příroda silnější než člověk, že je to počasí, které určuje řád dne i jízdní časy. Ale i ve Střední Evropě si těchto záchvěvů síly přírody můžeme užít. Autorem je jege.
Nelly, foto: jege
Jeste se protahnu a pak frnknu od ermartana nabízí krásný detail ze světa kolibříků. Technicky precizně provedený snímek rozhodně stojí za pozornost.
jeste se protahnu a pak frnknu, foto: ermartan
Naopak pro ty, které přesné linky a jasné křivky neprovokují k přemýšlení a od realistických vyobrazení utíkají k avantgardnímu či modernímu umění, je určený snímek Něco visí ve vzduchu…, jehož autorem je No21.
něco visí ve vzduchu..., foto: No21
Na závěr ještě jeden krajinářský zážitek. Nese název Kde se mraky země dotýkají a zřejmě první věc, která člověka při pohledu na něj napadne je plnost barev. Autorem snímku je Subal.
Kde se mraky země dotýkají, foto: subal