Dnes to bude o pulsujícím městě po setmění, kde nás čeká nejedno tajemné zákoutí a také o pravidelném řádu, který nás udržuje při životě. To všechno můžeme najít na fotografii týdne s linkou 22
Jestliže se použije slovní spojení o pulsujícím velkoměstě, máme na mysli zřejmě takovou aglomeraci, která je plná lidí, jež se mohou přesouvat z místa na místo, trávit čas spolu, využívat veřejný prostor a přitom nejsou fixování na jedno místo.
Když před sto lety začala vznikat velká města, bylo potřeba, aby se lidé mohli snadno a rychle dopravit z jednoho konce na druhý. Malá městečka měla své výhody – radnice, kostel, pošta i škola byly jen pár korků od domu a člověk většinou nemusel nikam daleko jezdit. Do větších měst se dojíždělo jednou za čas za obchodem, případně v nich lidé spali přes pracovní týden, pokud tam byly továrny. Aby velké město mohlo fungovat, tak potřebuje dopravní infrastrukturu. Nejde jen o silnice pro osobní automobily, ale především o hromadnou dopravu.
Je třeba mít možnost přepravit každého, pokud možno rychle, pohodlně a levně. Z dopravních prostředků se současně stává forma veřejného prostoru. Kolik času průměrný člověk prosedí v metru či tramvaji a kolik na náměstí? Také s touto funkcí se musí veřejná doprava vypořádat, i když se jí to většinou příliš nedaří. Tato doprava musí mít ještě jednu důležitou vlastnost – totiž řád. Obyvatel města musí vědět, jak se z jednoho místa dostane na jiné a jaký čas mu to zabere. Tento řád vlastně drží celou městskou soudržnost pohromadě.
Linka 22, foto: Lužin
Autor snímku Linka 22, kterým je Lužin, nabízí pohled na tramvaj jedoucí již po setmění. Přesto se člověk může spolehnout na to, že ho dopraví tam, kam potřebuje. Snímek akcentuje jak onu přepravní rychlost, tak také (zaostřením na řidiče a informační panel) bezpečí a zmíněný řád.
Lužin tak na jednom snímku buduje celou sociologii městské dopravy, jednoho z fenoménů, který udržuje město při životě, ale na který se často díváme jen ekonomickou či technickou optikou. Autor snímku nás usvědčuje z toho, že se této fragmentace máme vyvarovat. Uvidíme a pocítíme pak mnohem zajímavější věci, než je prostý kalkul příjmů a nákladů.
Gratuluji Lužinovi k podařené fotografii tramvaje v černobílém provedení a dovoluji si pozvat na prohlídku některých dalších zajímavých snímků uplynulého týdne.
Dovolená ve Vlnicích je mimořádně zdařilý kolážový projekt. Veškerá „krajina“ i „obloha“ jsou tvořené kousky vlny, připravenými k pletení. Paní s jehlicemi v rukou se pak do procesu zpracování pouští radostně a energicky, možná v protikladu s obvyklou představou starší dámy u televizní obrazovky. To vše belrok barevně zasazuje do sedmdesátých let.
Dovolená ve Vlnicích, foto: belrok
Shimmell nabízí pohled na krásu architektury, která využívá dokonalost geometrie na snímku vyšinutý šnek. Zaujme nejen zobrazeným pohledem, ale kvalitním řemeslným zpracováním.
vyšinutý šnek, foto: shimmell
Pro všechny milovníky slunce, světla a skla je připravený snímek, který je doslova koncertem barev a přitom zapadá do širšího tvůrčího celku autora, kterým je No21 – Přijela k nám pouť… tentokráte symbolicky, čistě a nápaditě.
Přijela k nám pouť, foto: No21
A na závěr ještě rozloučení s letními dny v městském provedení. Net2 nabízí pohled na fontánu Letní staccato, která ochlazuje vzduch, vytváří přejemné prostředí a ještě potěší šelestem vodních pramínků.
Letní staccato, foto: net2