Will Hunt ve své knize Podzemí popisuje fascinaci člověka tím, co se děje pod povrchem země. To, co je zajímavé není jen nahlédnutí pod povrch, ono dobrodružství neznámého, ale také to, jak celé podzemí vypadá. Není kopií nadzemního světa, jak si to představoval Julius Verne ve své knize Cesta do středu Země, ale něčím úplně jiným. Světlo zde vidíme v úzkých průrvách, jako něco zářící na konci tunelu, ale jen málo pomáhá s pohybem v prostředí, v němž se právě nacházíme.
Být pod povrchem, říká Hunt, znamená vzdát se jistot své předchozí zkušenosti, ale současně vstup do fantastického světa, mnohem zajímavějšího, než dokázal vylíčit Verne. Jde vlastně o obraz člověka v jeho nemateriální rovině – o jakýsi sestup do hloubky, pod povrch strukturních jistot, pevných přesvědčení, jak se věci mají, do prostředí nejistoty, u které si ale nemůžeme pomoci. Tento pohyb nelze nevykonat, protože by to znamenalo přijít o určitou vášeň, která nás drží při životě.
Když Immanuel Kant popisuje, jak vypadá peklo, pracuje vlastně podobně. Líčí sen Karazana, člověka, který vnějškově stále více bohatl, ale současně se přestal zajímat o lidi. Stal se osamoceným solitérem, jen držící svůj formalistický vztah k Bohu bez jakéhokoli skutečného skutku. Když umírá, upadá do nekonečné jámy, v níž je, jak se hned ukáže sám. Propad do tohoto absolutního bytí se sebou, bez časového konce je pro Kanta obrazem nejkrutějšího mučení, nikdy člověk není tak sám, jako když je sám se sebou.
Toto odsouzení k bytí v nekonečném tunelu, v němž není nic kromě nás samotných, je na první pohled v rozporu s Huntovým nadšením. Rozdíl je ale v časovosti, jak by zdůraznil Martin Heidegger. Zatímco v kanále procházíme krátkým okamžikem samoty, jsme v pohybu umožněném časem, tak v onom Karazanově snu jsme v rozměru věčnosti. Ono vědění, že existuje konec, východ, směr, naděje, je pro bytí v podzemí nesmírně důležité.
I onen metaforický psychologický či spirituální sestup do hlubin, pod povrch jistot, by nebyl příliš přitažlivý, kdyby neměl časový rozpis. Autor biblické knihy Kazatel to ilustruje známým přirovnáním, že lépe je na tom živý pes než mrtvý lev, neboť živý pes má ještě naději. Tato naděje je něčím, co dává celému žití smysl, co nás vede k tomu, že jsme ochotní rozvrhovat své bytí.
Daniel Kahneman zdůrazňuje, že optimismus může mít řadu nepříjemných dopadů, že ho lze považovat za zdroj řady nepříjemných zkreslení v našem úsudku. Ale současně dokládá dvojí. Totiž, že ani takzvaný realista nebo pesimista na tom nejsou v této oblasti o moc lépe. A také, že pokud budete optimisté, budete pravděpodobně více vydělávat, budete méně nemocní, budete šťastnější a dožijete se vyššího věku. Být optimista je pravděpodobně jedním z nejlepších genetických předpokladů, který jako lidé můžeme dostat.
Pokud se vrátíme k Huntově nadšení podzemím, můžeme říci, že toto nadšení mohou sdílet jen optimisté zakotveni v naději. Jen ti mohou být přesvědčeni, že pod povrchem něco zajímavého je, že cestou dolů nezemře, že něco uvidí, že se jen zbytečně nezašpiní, že nepromrhá čas, že … že to celé má nějaký smysl. Huntův sestup pod povrch je tedy manifestací určité životní odvahy, která jako jediná může plodit naději – pokud totiž dolů nevstoupíme, žádné světlo na konci tunelu zářit nikdy nebude.
A právě tuto myšlenku zachycuje fotografie … od Ivan 76. Je v ní člověk, který se dostal již téměř nakonec cesty, už vidí ono světlo v tunelu. A nás může napadnout otázka – nebyla by fotka hezčí černobílá? K čemu ony drobné barevné odstíny, jako chyby druhého nebo třetího řádu? Inu snad právě proto, aby ukázaly, že tam dole si se schematismy nepomůžeme. Že tam jsme jen sami se sebou.
Gratuluji autorovi snímku a dovolím si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Zajímavý snímek nabízí také Navyy. Fotka je pozváním do mnohavrstevnaté reality, do skutečnosti, že fenomény se zjevují postupně, že k jejich odkrývání jsme zváni znovu a znovu, avšak vždy proměněni tím, co jsme již zahlédli dříve.
. . . , foto: navyy
Unipetrol a "létající talíř"... je fotografie meteorologicky nesmírně zajímavá a současně ukazující systematické pokračování autora, kterým je kostelnik84, v jeho mapování vztahu industriálních komplexů a nebe.
Unipetrol a "létající talíř"..., foto: kostelnik84
Zoran_2 také nabízí ve své práci jistou kontinuitu spočívající ve snaze zachytit člověka na venkově při práci. Nikoli však v prostém dokumentaristickém modu, ale jistou cestou pod povrch jeho prožívání skutečnosti. Fotografie nese název Smoke warrior.
Smoke Warrior, Zoran_2
A na závěr ještě typická shimmellova fotografie – II, která zachycuje život lidí v době povinných distancí.