Snímek o tom, jak do stromů promítáme sami sebe v touze se převyšovat a přerůst, přetrvat svou existenci. Tak nějak automaticky, bez námahy. Stromy mají pro člověka od pradávna mystický charakter, a to nejen ve smyslu lidového objímání stromů nebo vycházení do přírody.
Winfried Bonifác má jako jeden z vrcholů své anglosaské misie příhodu o tom, jak poráží posvátný strom. Posvátné háje a stromy byly pro severní národy v Evropě zásadně důležité. Bonifác tak jejich kulturu v zásadě demytizuje a přináší křesťanství.
Proč je právě strom posvátný? Snad tím, že roste velice dlouho, může člověka přežít o mnoho generací. Je také přirozeně tajemný, zvláště za šera je možné si do něj promítat nejrůznější představy a strachy. Stromy ve větru mohou mluvit. Jsou na první pohled důstojné. Kam jinam tedy ubytovat božstva? Ostatně národy na jihu mají ve stromech bohů podstatně méně, snad pokud vynecháme Libanon a jeho cedry. Řídké borovice či nízké olivové háje nejsou na báje a mýty vhodným prostředím.
Lidové úsloví říká, že „žádný strom neroste až do nebe“, což je jistě pravda a současně to odhaluje hned několik pozoruhodných záhad. Jak je možné, že se voda dostane z kořenů až do koruny stromu? Fyzik jistě odpoví, že jediným možným vysvětlením je kapilární evekce, ale přesto je takové uspořádání mimořádně překvapivé. Už Aristoteles ve svém známém experimentu ukázal, že stromy nerostou z hlíny, ale ze vzduchu, což je jistě také něco, co by člověk běžně nečekal. Podobně je také zajímavé, že stromy „vědí“ jak vysoko mají vyrůst.
Stromm, foto: zidal
I přes všechnu tuto mytičnost a neintuitivnost lze říci, že strom patří k člověku středozemní kultury velice těsně. „Postavit dům a zplodit syna“, tedy dva akty prodloužení své osobní existence z horizontu svého biologického bytí, je doplněno právě zasazením stromu. Strom je v centru hodového slavení jako májka, je základním stavebním materiálem, zdrojem tepla, ale také surovinou pro lidové umění.
Snímek Stromm od Zidal působí jako teskná melancholická balada. Opadalo listí, padla mlha. Podzim a zima si budou brzy vybírat svou daň, přežijí jen ti silní a připravení. Ale zatím je ticho, vstupujeme do mlčení. Snad strom na něčí počest zde stojí, snad nad hrobem se tyčí. Rozprostíraje se nad každým, kdo ho navštíví.
Gratuluji ještě jednou autorovi snímku k zajímavé a pěkné fotografii, snad z běžné procházky, a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Spacetray nabízí variaci na známou píseň Richarda Müllera Po schodoch...., jako by v lidech nechtěl nacházet velké příběhy a charakteristiky, ale spíše se díval na jejich strukturu a lidské plynutí.
Po schodoch, foto: Spacetray
Fotografie tak to takhle vylezete z krtka ukazuje, že svět může být mnohem křivější a kulatější, než by se zdálo. Jokr7 nabízí také jednoduchý návod, jak tuto změnu pohledu zažít. Stačí se zamyslet a vyjít ven. Snad dopadnete lépe než Thales, který spadl do studny, protože se díval na hvězdy.
tak to takhle vylezete z krtka, foto: jokr7
Millana ukazuje tanečníky v životním příběhu. Interakci lidí, kteří spolu mají něco prožito, snad se o sebe mohou opřít, snad jejich vztah je protknut již mnoha bolestmi a zraněními. Jej kříž) je tancem bez pohybu, skrytostí, hravostí, blízkostí.
Jej kríž, foto: millana
Vánek mi začal první tóny podzimní písně hrát. představuje subalovo připomenutí, že již začal podzim. Snad vybídnutím k procházce, možná přáním, abychom si vzali do kapsy kaštany a chvíli se toulali. A dívali se kolem sebe.
Vánek mi začal první tóny podzimní písně hrát, foto subal