Staří námořníci neměli k dispozici žádnou pokročilou navigaci a mapy, jediné, s čím si museli vystačit byly přístroje, které sloužily k určení směru.
Spojení hvězd na obloze a měření úhlů umožňovalo poměrně pohodlné cestování na velké vzdálenosti i v situaci, kdy se člověk nemohl chytit ničeho, co by mělo na zemi dostatečně hmatatelný charakter. Ostatně zřejmě všichni velcí objevitelé nemohli postupovat tak, že by si vytyčili cestu na mapě a po ní šli – museli tušit směr, umět ho udržet a pak byla jistá šance, že dosáhnou svého cíle.
Ostatně i u lidí, o kterých řekneme, že mají orientační smysl, máme na mysli právě toto – pomocí nějakého vnitřního rozmyšlení nad prostorem dokáží odhadnout směr, kterým se vydají a poměrně efektivně jsou schopni se dostat tam, kam potřebují. Směrovače v počítačových sítích fungují také tak – vědí, jakým směrem mají určité pakety posílat, ale to vůbec neznamená, že by měly informace o koncovém uzlu v síti.
Toto směrování, schopnost nastavit a získat směr, kterým se máme vydat v sobě musí nutně obsahovat také ještě jednu komponentu, totiž schopnost tento směr udržet a vytrvat v něm. To jistě nemá znamenat, že ten, kdo má určité životní nasměrování nikdy neuhne z cesty a vždy na poprvé trefí. Je ale schopen se zastavit, rozhlédnout a znovu zvolit ten správný směr. Jinými slovy, bez vytrvalosti a odhodlání není možné být nasměrován. V takovém případě by člověk jen plul mezi snadnými a dobře dostupnými cíli, ale vlastně by se nikam nevydal.
Směrování, foto: Napol
Musí mít ale ještě dvě důležité vlastnosti. Tou první je otevřenost vůči chybě. Ken Robinson zdůrazňuje, že naše západní školství se stalo posedlé chybou. Bojíme se chybovat, škola za chyby trestá, chyby se neodpouští. Jenže takové nastavení je velice nekreativní a neinvenční, vede ke slepé poslušnosti a ztrátě svobody. Takové vzdělání vlastně není ani vzděláním. Chyba jistě není správnou odpovědí, ale fetiš, který jsme si z ní udělali, způsobil, že jsme paralyzováni ve své tvořivosti. Jen ten, kdo je ochotný přiznat chybu, kdo je otevřený tomu, že sám chybuje, je schopen přiznat chybu a na základě ní se znovu zorientovat.
S tím ale těsně souvisí poslední důležitá vlastnost – odvaha – schopnost vydat se do prostředí rizika, rozhodnout se pro krok do nejistoty, vstoupit do míst, kde tušíme směr, ale současně nemáme mapu, není snadné. Znamená to ono přijetí velké pravděpodobnosti, že uděláme chybu, že nepůjdeme nejlepší stezkou. Odvaha je schopnost navzdory riziku konat a být si vědom své chybovosti.
Směrování je tedy procesem určitého bytostného nastavení se. Nikoli nastavení, které učiníme jednou a pak už se k němu nemusíme nikdy vracet, ale nastavení jako životního postoje. Jde o rozhodnutí vydat se jistým směrem, ale tento směr neustále poměřovat, ověřovat, ladit. Znamená to schopnost přijmout nejistotu toho, že jednáme správně, ale současně svým bytím být stále v pohybu. Mít směr není statickou záležitostí, ale spíše chvěním, vyvažováním, tázáním se, hledáním.
Snímek Směřování zachycuje muže v pomalém ale jistém pohybu. Ukazuje jeho myšlenky v podobě ptáků, kteří těžko analyzovatelně letí v opačném směru. Má dobré důvody pro to, rozhodnout se jedním i druhým způsobem, ale současně nesmí zůstat v paralýze. To, co bylo nechává za sebou, volí jednu z cest, ví že se zbavil zajímavých schodů i dostupných dveří, ale přesto pokračuje v cestě, kterou se vydal a za kterou nese zodpovědnost.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je Napol k pěkné fotce a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
František Mikuš ukazuje teilhardovský koncept konvergence, nastiňuje všechny proudy bytí, konání a myšlenek, které se koncentrují, které směřují do jediného centra. K této činnost pak užívá svůj neobvyklý způsob práce s netradičními formáty stran a výrazných rámečků. Snímek se jmenuje bez názvu.
Jahru si hraje s architekturou jako s výtvarným prostorem, vytváří kompozici organických tvarů a vertikálních zdvihů, které dohromady tvoří jeden celek. Jeden prožitek, jedno místo, jeden kontext – Archiv.
Archiv, foto: Jahru
Shimmell se vypravil do Dánska a hraje si v něm s barevnou tonalitou snímků lidí v kontaktu s architekturou. Ukazuje, že tvoří jeden neoddělitelný vzájemně se ovlivňující celek. V tomto případě nese fotka název red.
A na závěr ještě snímek ukazující, že čas i prostor mohou ustupovat osobě, že obě formy vnímání jsou vlastně něčím, co může setkání překročit. Fotografie Občan Havel přikuluje od hotmandarin je zachycením takového setkání, které se však možná ani nenastane. Možná budou oba v tichu svých světů přemýšlet a naslouchat.
Občan Havel přikuluje, foto: hotmandarin