Nevlídná doba, kterou přineslo panování paní Zimy, tak trochu kontrastuje s další lednovou fotografií týdne. Chybí zde totiž docela ta studená bílá barva, které je všude přehršel. Zato tu nacházíme obyčejné teplo lidské ruky, šero a ticho. Teplo domova? Snad...
Katona Viliam patří mezi autory, kteří mají v Galerii své vyhřáté místečko, které se poprvé prezentovalo již na podzim experimentem se světlem a sklenicemi, nazvaným Le Bleu. Od těch časů postoupila úroveň i výše hodnocení dlouhou cestu do kopce. A nahoře se srazila s titulem Fotografie týdne.
Hladí, tvoří i zatracují: „Ruky“
Tvorbou tohoto autora prostupují jako tenká červená nitka emoce a něha. A také je spojuje jeho záliba v malém množství barev, zvláště lomených, zabíhajících často až k monochromatičnosti. Katona Viliam je sběratelem dojemných střípků z každodenního života, práce i cest po obyčejných ulicích. Po křehké hře světel a stínů na debutových snímcích odbočila tvůrčí cesta k teplejším sépiovým odstínům a konkrétním obrazům ze života. Zima přinesla - narozdíl od zamrzlých mozkových závitů mnoha studentům - své ovoce přímo do nastavených rukou. „Ruky“ - zamazané od špinavé práce nebo klidně ležící na spoře osvětlené stolní desce po „šichtě“ - navozují myšlenku, na kterou často zapomínáme: že lidské tělo je krásné, ať už doba diktuje do kolonky IN jakoukoli banalitu. Lidské ruce dokážou bít i hladit, ničit i vyrábět, hrozit i vítat. A patří mezi věci obyčejné a všední, které stále opomíjíme. Nebo fotografujeme.
Snímek se skládá ze dvou částí: z nasvícených rukou a rozlehlého prázdného prostoru. Ticho, šero, teplo a zastavený čas. Nezvyklé umístění hlavního motivu ve formátu však dává fotografii nový rozměr. Katona Viliam je tvůrce, držící se tradic, a Fotka týdne je takovým tradičním komplimentem, získaným za ten zvláštní pocit bezpečí, obsažený v tomto působivém snímku. Autorovi přejeme nadále „dobré světlo“ i ve dnech, kdy světlo a teplo pomine.