Když Henri Bergson popisuje, co je to přelud, vidina nebo sen, tak tvrdí, že jde o ideu, která není navázána na ty ostatní. Netvoří kontext či strukturu vazeb, je atomickým vyjádřením určité epizodické zkušenosti, kterou nejsme schopni s ničím spojit.
Celé myšlení je pro Bergsona spojené právě se schopností utvářet mezi poznatky vazby a dávat jim strukturu. Nemůžeme poznávat nic, co by bylo zcela mimo naši zkušenost, prostě proto, že bychom takovou věc neuměli zařadit do sítě svého poznání.
Rozvoj studia zrcadlových neuronů v závěru minulého století dal metafoře poznávání jako sítě nový význam. Zrcadlové neurony umožňují člověku učit se (nebo v podstatě zažívat) aktivity druhého. Neznamená to, že se stačí podívat na to, jak někdo něco dělá a hned to budeme umět také, ale umíme se učit z toho, že vidíme určitý postup. Učení je v tomto ohledu mimořádným sociálním fenoménem, protože pokud máme k dispozici druhé, kteří dělají nějakou činnost, můžeme se jí díky nim rychleji a lépe naučit.
Vilayanur Ramachandran dokonce hovoří o zrcadlových neuronech jako o fenoménu, který stojí za vznikem existencí civilizace v moderním slova smyslu. Pokud bychom zrcadlové neurony neměli, nebo jim měli málo, bude celá evoluce velice pomalá, tak jak ji vnímal Charles Darwin. Jenže není. Díky zrcadlovým neuronům se v kultuře uplatňuje lamarckismus – rychlé horizontální šíření poznatků. Biologie tak zřejmě stojí za tím, jak sociálně myslíme mnohem více, než jsme si ještě před dvaceti lety mohli myslet. Ramachandran dokonce tvrdí, že jsme s druhými spojeni komplexní nepřetržitě obnovovanou sítí poznávacích vztahů.
Když se podíváme na moderní technologie, můžeme snadno nahlédnout, že právě síť je zřejmě nejlepší reprezentací pro různé výpočtové struktury a strategie. Máme zde umělé neuronové sítě, které jsou základem pro umělou inteligence, kterou s úspěchem používáme pro řešení obrovského množství problémů, je zde cloud computing, který vychází také ze síťového pojetí a se kterým máme spojené to, jak funguje dnešní internet i většina mobilních aplikací.
Když Pierre Teilhard de Chardin ve čtyřicátých a padesátých letech hovoří o tom, že izolace je slepou uličkou lidstva, zřejmě vůbec netušil, s jak silným pojmenováním bude pracovat. Nejen, že izolace vede k absolutní destrukci osobnosti (jako například u tzv. vlčích dětí), ale také – alespoň podle Immanuela Kanta – k válečným konfliktům. Čím větší míra integrace, čím menší individualizace, tím větší šance na mír a růst. To ale neznamená popření jedince nebo jeho svobody a autonomie. Jen uvědomění si, že svoboda je právě něčím, co se může skutečně manifestovat jen v propojení se s druhými.
Snímek Síť od Miloše Kostky je ukázkou jisté dichotomické nabídky – chceme být součástí sítě a vnímat naše myšlení, jako propojené a integrující? Anebo, jak uvádí Martin Heidegger, se vydáme cestou descartovského subjektivismu, který končí v temnotě izolace?
Gratuluji autorovi k pěknému, dvojbarevnému snímku se zajímavou kompozicí a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Jaroslav Uhlíř v jedné své písni pracuje s větou „váží si klavíristů kvalitních, až když jim odejdou…“ Tento povzdech v sobě integruje dvě důležitá sdělení. První se týká schopnosti člověka posoudit vlastní štěstí a spokojenost až ve chvíli, kdy ho nemá a ztrácí ho. Druhá pak vstupuje do otázky vnitřní struktury onoho štěstí. Uhlířův klavírista je deprivovaný, nemá chuť dále být tím, kým je. Naše neschopnost vážit si, vede k nenávratnému zničení toho, co jsme považovali za samozřejmost. A přitom zdůrazňuje, že často není žádná cesta zpět. Tuto myšlenku nese snímek nestřílejte pianisty od Jiřího Z.
Nestřílejte pianisty, foto: Jiří Z.
Fotografie Čas ke hrám ukazuje bytí jako klipovitou záležitost, čas jako soubor zážitků, které postupně skládáme do mozaiky. Autorem snímku je hotmandarin.
Snímek, jehož autorem je rudych, před nás klade zásadní otázku. Co považujeme ve světě, který se nám zjevuje za důležité? Sebe, druhé? Dokážeme přes sebe a své vyjádření spatřit druhé? Nejsme sami sobě něčím, co ostrost světa rozmazává, skrývá a zahaluje? Fotografie nese název Where There's Woman.
Where There's Woman, foto: rudych
A na závěr ještě snímek zachycující život na vesnici jakoby se vracející k archetypálnímu uchopení tohoto fenoménu Josefem Ladou. Autorem snímku je Jgf3.
., foto: Jgf3