Lidé mají rádi, když mohou něco dokončit. Jde o činnost, ke které jsme vedeni již od školy – dokončíme úkol, cvičení, dostaneme vysvědčení,… celý život jakoby se smrsknul na plnění úkolů.
A možná pocit některých lidí ze současného světa a tlaku na produktivitu práce či efektivitu činností k tomuto pojetí láká. Ono je to vlastně velice přitažlivé, protože je to přehledné.
Člověk si může říci, jak je dobrý či úspěšný, co zvládl nebo v čem pohořel, snadno se zlepšuje, iteruje. Jenže je to ještě člověk? Je smrt posledním úkolem a ona existence, kterou bychom snad mohli označit jako Boha, účetním, který provede bilanci mezi splněno a nesplněno?
Nedokončenost je možná tím, co vytváří klíč k pochopením jednoho významného aspektu lidského bytí. Člověk je nedokončený již od své přirozenosti – není ani rychlý, ani silný, nemá ani dobrý zrak, ani čich. To, co umí mnohem lépe, než kdokoli jiný, je učit se – tedy stávat se lepším v těch oblastech, které právě potřebuje. Tato otevřenost mu umožňuje přežít, ale také pěstovat vědu, umění a slovy Patočky žít dál než na hranici jedné generace.
Vědomí nedokončenosti našeho bytí smrtí, ať již mu dáme rozměr eschatologický či sociální, je zcela zásadní pro to, jakým způsobem přemýšlíme, chováme se, co děláme a do čeho investujeme. Jinými slovy, jakkoli je možná škola symbolem souboru dokončenosti, byť snad jen v prvním přiblížení, nedokončenost je základním atributem člověka.
Santiniho šnek (nedokončený), foto: Megas.Lakkos
A i pojem nekonečna je čímsi, co člověka od nepaměti láká, mnohem déle a hlouběji, než je schopen běžně uvažovat. Aniž by člověk musel znát Vopěnkovu teorii potenciálního nekonečna či Carnotův diagonální důkaz, bude před fenoménem nekonečně žasnout a bude ho přitahovat. Od pohledu na moře mizející za obzorem, přes hvězdné nebe až po sžíravou otázku, co bud vlastně na věčnosti nekonečně dlouho dělat a zda se tam nebude náhodou nudit.
Snímek Santiniho šnek (nedokončený) toto téma zachycuje ve dvojím rozměru – odkazuje na onu nedokončenost reálného světa a pracuje se základní dimenzí barokní. Tedy s tím, že architektura je mostem mezi nebem a zemí, že má oslovit duši člověka a pomoci mu s existenciálním hledáním. Dát mu spočinout a i provokovat.
Gratuluji autorovi, kterým je Megas.Lakkos k zajímavému snímku, technicky také možná nedokončenému a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých děl uplynulého týdne.
Zcela jinak reflektuje No21 téma doteků nebe a země, hvězd a hlíny. Na černobílém snímku Konečně na zemi... se vrací ke struktuře, Apollu 13 a příběhu, který má stále nemalou sílu.
Konečně na zemi, foto: No21
MarcelKolacek zachycuje člověka dokonale vpitého do betonového kontextu architektury. Člověka vstupujícího do stavby a snu, unaveného, nacházejícího v bezpečí civilizace odpočinek. O čem se mu asi zdá? A je to pěkný sen? Tyto otázky klade ve vztahu k architektuře a urbanismu snímek Dreaming.
Tento způsob léta je Subalovou hravou „dešťovkou“, zachycující emoci a vzpomínku na jeden konkrétní prožitek léta. A nutno říci že v hravosti a barvách skutečně přiléhavých.
Tento způsob léta, foto: subal
A na závěr ještě snímek humusaka hodiny a klavíristka a pes z prostor, které si rád užívá asi každý návštěvník Prahy. Z místa, kde tichý chod hodin a hra na klavír kontrastuje s pohledem dolů na chvátající dav na svůj spoj. Ale ponechává naději, že snad alespoň někdo zvedne hlavu a opojen secesí se zaposlouchá do melodie klavíru.
hodiny a klavíristka a pes, foto: humusak