Jednou z nejpodivuhodnějších věcí, které lidé dělají je úsměv. Na první pohled bizarní akt, kterým ceníme zuby jako bychom toho druhého chtěli zahnat. A přesto se zdá, že jde o kulturní snadno pochopitelný invariant, kterému stejně dobře rozumí šimpanz, nemluvně i dospělý člověk.
Paul Ricoeur ve své knize O sobě samém jako o jiném říká, že když studujeme chování druhého člověka, můžeme si klást různé otázky – Kdo to je? Co dělá? Proč to dělá? V jednotlivých kapitolách pak postupně zdůvodňuje, že je sice pěkné se takto ptát, ale že dobrá a hluboká odpověď je společná všem třem otázkám. Nelze pochopit co druhý člověk dělá, aniž bychom ho poznali, nelze oddělit motivy od osoby, ale ani od aktu samého. Tyto tři otázky tedy tvoří propletený celek, v němž je těžké se zorientovat. Dát plnou odpověď se totiž ukazuje jako mimořádně náročné.
Vlastně stejnou situaci rámuje i onen úsměv – je primárně komunikační aktem, něčím, co nabízíme druhému, aby vzájemné setkání bylo příjemné, funkční, smysluplné. Je zde zřejmá pragmatika našeho jednání, která – byť nemusí být vždy záměrná – je velice silná. Lidové úsloví, že s úsměvem jde všechno lépe, má vlastně dvě roviny.
Úsměv je něčím, co ovlivňuje našeho komunikačního partnera, vytváří prostředí, ve kterém není strach a roste důvěra. Ale také mění nás samotné. Úsměv je tedy nikoli jen něco, co je určené pro druhého, ale také postoj sebe sama k situaci, ve které se nachází. Toto nacházení se totiž není nikdy pasivním navštívením situace, ale vždy je spojené s jistou angažovaností.
Přivítal jsem nové ptáky do starých hnízd, foto: schizoafektiv
Jeden český teolog tvrdí, že v padesáti si za svůj obličej může každý sám. Životní příběh je vetkán do našich tváří tak silně, že nejen rámuje snaše setkání, ale určuje to, kým sami jsme, čím jsme se rozhodli stát. Úsměv a dobrá nálada nebo veselí není totéž, ale nemusí být záležitostí okamžitého emočního záchvěvu. Ale radosti, jako určitého trvalého postoje již ano.
To, co se snažil Ricoeur naznačit je, že plné pochopení druhého jen z toho, jak ho můžeme vidět v běžné životní situaci není možné. Dokonce ani přístup založený na myšlence, že v kritické situaci se pozná, jaký kdo ve skutečnosti je, není vhodný. Pochopit druhého, znamená vstoupit do jeho příběhu v absolutní celistvosti bez předchozích předpojatostí. Uzávorkovat, jak by zdůraznil Husserl, sám sebe a nechat promlouvat celistvost druhého.
Na této myšlence jsou založeny různé výzkumné metody, jako je například interpretativní fenomenologická analýza, která se snaží postupně vnořovat do rozhovoru s druhým a stále pečlivěji v něm nacházet jistá vynořující se témata.
Snímek Přivítal jsem nové ptáky do starých hnízd... zachycuje setkání, které místo úsměvu pracuje s křídly, jenž ovšem fungují úplně stejně. Jsou nástrojem ke skutečně bližšímu setkání, k bytí ve společném ohnisku dialogu, které může upozadit viditelné a jít pod povrch materiálního světa. Najednou zde nezáleží na velikosti, moci, síle, společenském postavení, ale na setkání s tím druhým v jeho nejbytostnějším já.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je schizoafektiv k podařené fotografii, která nese jeho obtížně zaměnitelný rukopis a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších děl uplynulého týdne.
Rumovník P naznačuje, že fotografie nemusí být vždy uměleckým dílem, ale pokud je dobře řemeslně udělaná, může plnit mnoho dalších funkcí. Tak jako Pohlednice z Alp jistě nebude ozdobou výstavních síní, ale současně si své diváky či uživatele jistě najde.
Pohlednice z Alp, foto: Rumovník P
Subal nabízí poněkud netradiční motiv Fast food. je jednoduchý, plný barev, chutí, očekávatelného, a přitom příjemného prožitku.
Fast food., foto: subal
František Mikuš proti tomu staví zádumčivý snímek sinajské probuzení také s políčky a barvami, ale také s mlžnými odrazy, zrcadlením a neostrostí, která dokáže vtáhnout do světa ukrytého ve fotografii.
A na závěr ještě jedna hezká hra světla a stínu v podání honzj a jeho Ticho prázdného kostela.
Ticho prázdného kostela, foto: honzj