Jan Sokol, když uvažuje o svobodě říká, že největší svobodu zakouší člověk na poušti. Když jsme opuštění uprostřed pouště, můžeme dělat cokoli chceme a nikdo nás v tom neomezuje.
Taková svoboda je, podle českého filozofa, sice téměř absolutní, ale současně je nám k ničemu. Podobně můžeme říci, že molekuly plynu mají absolutní „svobodu“ v tom, jakým směrem a (téměř) jakou rychlostí se budou pohybovat.
Obě zmíněné formy svobody jsou ale značně problematické, nepřináší nám totiž to, co bychom si od svobody asi představovali. Zdá se, že svoboda má smysl jen tam, kde je možné ji naplňovat ve vztahu k druhým. Jen tehdy, kdy jsou určitá omezení a pravidla, má svoboda svoji cenu a hodnotu. Je v ní tedy obsažen určitý paradox – čím je jí více, tím méně je k něčemu dobrá, čím je jí méně, tím cennější a významnější je.
Poměrně snadno přitom můžeme svobodu rozdělit na dvě velké oblasti. Od něčeho a k něčemu. Svoboda od něčeho, je tím, co ztrácí člověk mající na něčem závislost, není schopen si danou věc odepřít. Současně ale musíme vidět skutečnost, že absolutní svobodu od něčeho nemáme asi nikdy, vždy jsme závislí na společnosti, ve které žijeme, na našich malých i velkých rituálech, na kolezích z práce atp.
Tuto svobodu silně akcentuje Heidegger, když říká, že neautenticky žijeme tehdy, když se nestaráme o vlastní bytí, ale pouze o jeho obstarávání. Zahlcenost starostmi a zavilostmi na něčem je problém, který nám znesnadňuje dotknout se sebe samotných, tedy zakusit autenticitu bytí v její svobodě.
Současně je zde svoboda k něčemu, tedy svoboda aktivitní. V antice je možné se setkat s celým traktováním lidského života a chování na via positiva a via negativa. A právě via positiva je onou svobodou konat. Tato svoboda k aktivitě je neméně zásadní, a přitom možná někdy upozaďovaná, a méně patrná. Jenže právě v aktivitě se ukazuje, kým jsme a jaký modus bytí si sami volíme. Není to aktivita k obstarávání, ale ke spolubytí.
Abychom mohli o svobodě vůbec hovořit, musí být konstituována právě z obou těchto pohybů – svobody volby k činu a svobody od závislosti. Heidegger přitom zdůrazňuje, proč takovou svobodu vlastně potřebujeme. Nejde jen o něco navíc, ale o možnost dotknout se sám sebe. Pokud tuto svobodu mít nebudeme, nebude naše bytí autentické. Budeme žít jen automatizovaně a utíkat sami před sebou. Takový život ve smrti nebude mít žádný cíl, smrt bude jen vykřičníkem, že jsme všechno nestihli.
Snímek Pouštní tanec zachycuje oba dva tyto pohyby. Je zde svoboda pohybu, rozhodnutí ptáka letět, kam chce. A současně krajina, ve které se pohybuje žádné upoutávání se k ní nenabízí. Dává stejný zážitek, jaký zakoušeli lidé utíkající ve čtvrtém století do pouště před světem, aby našli sami sebe.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je hotmandarin, k pěkné fotografii pracující s kompozicí, zajímavým světlem, a především různými rastry tímto světlem zdůrazněným. Současně si dovoluji pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotek uplynulého týdne.
Pokud předchozí snímek je technicky vybroušený, ostrý a jasný, pak Napol nabízí zážitek zcela jiného charakteru. Jeho Cesta z lesa je snímek neostrý, ale přesto pěkný. Neostrost zde není technickou chybou nebo zaváháním autora, ale výrazovým prostředkem, základní metodologickou koncepcí tvorby, která rozmazává ostré hranice a kategorie. Ostatně, kde přesně končí ten les?
Cesta z lesa, foto: Napol
Danyjelvlk nabízí černobílý obraz vrby. Zve diváka, aby vstoupil do prostoru za oponou větví, prošel do nitra snímku. A tam se oddal tichu, které fotka až hmatatelně kondenzuje.
Konrad Paul Liessmann říká, že sporty jsou vlastně ritualizované bitvy, války lidí, kteří se společensky už nemohou jen tak poprat, ale chtějí spolu válčit. A pak je zde Shimmell, který na snímku vodní pólo Dánsko-Švédsko ukazuje, že perspektiva zápasu může být zcela jiná.
vodní pólo Dánsko – Švédsko, foto: shimmell
A na závěr ještě jeden snímek zachycující člověka a strukturu, překvapivé i obtížně uchopitelné perspektivy bytí – Chcete mě? vyfotila Zuzuka.
Chete mě?, foto: zuzuka