Historicismus, respektive snaha přenášet historické struktury, kulisy a reálie do doby, do které nepatří, může nabývat různých podob a mít různé kořeny, mezi kterými je třeba rozlišovat.
Může jít o jistou vnitřní i vnější pompéznost, kde se snažíme pracovat s myšlenkou, že to staré bylo jistě honosné a ušlechtilé. Plody takového přístupu je možné vidět v podnikatelském baroku, se sádrovými lvy chránícími vstup do hradbami obehnaných vil.
Druhou variantou je nekritické shlédnutí se v nějaké době. Za socialismu byla takto protežovaným obdobím husitská epizoda národních dějin, dnes první republika. To neznamená, že v daném období nebylo mnoho dobrého, ale naše hodnotové rámce, zjemnělé a vyprofilované dneškem, by zde zřejmě narazily. Podobné jsou analogie „historiků“ o Římské říši a dnešní Evropě, které jsou založené na neznalosti faktů i principu tvorby analogie. Je tedy třeba historicismus odmítnout?
Poslední oblouček..., foto: zewag
Jinou možností je ale snaha o pochopení a procítění minulého, nebo estetické promýšlení témat, která dnes leží ladem, hledání „pramenů“, které je možné znovu prožít a ochutnat. Nebo člověk, chodící do středověkého chrámu, na výstavy starých děl či návštěvník historického města. To také nejsou přístupy k historicismu, které by v sobě měly závadu. Musíme tedy diferencovat, sledovat, co je a co není přiměřené. Z dějin se může stát kýč, ale také cesta k vlastnímu sebepochopení nebo kráse.
Důležitý je také rozměr osobního nasazení – zatímco jedni se historicismy obloží z pohodlnosti, druzí se aktivně pustí do vnoření se do epistémé. Vzít na sebe myšlení a artefakty doby a snažit se proniknout do jejího kontextu anebo si ji zkusit srovnat s dneškem, je jistě téma k přemýšlení.
Snímek Poslední oblouček... zachycuje ženu lyžařku. Bez pocitu sebedůležitosti a nabubřelosti zakouší vlastní odvahou a nasazením to, jak se asi lyžovalo kdysi. S rizikem pádu, zranění a snad i posměšku. Touží po zážitku, zkušenosti, plnosti okamžiku. Své nasazení nemá jen pro sebe, ale v kontextu druhých. Neuzavírá se do „boudy“ první republiky, ale přináší staré reálie jako podněty pro dnešek.
Gratuluji Zewag k pěknému snímku pořízenému „na poslední chvíli“, před pádem lyžařky, a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Když už jsme u tématu historicismu, tak není možné pominout snímek z prostředí časově posunutého, ale snad v určitém ohledu potenciálně navazujícího, totiž nemocničního. Snímek Starý špitál ll. je přeplněný věcmi, ale velice dobře z nich nakonec poskládá výslednou emoci – pocit místa, které bychom nechtěli navštívit. Autorem je jfunion.
Starý špitál II., foto: jfunion
Jaro-mír si také pohrál s jistým rozměrem recyklace, byť značně jiným. V centru jeho pozornost jsou staré žaluzie, které barevnou hrou, svojí geometričností a fotogeničností vytvářejí zajímavé téma k focení. Snímek nese název ***.
Mají být snímky (akty) dokonalé? Fotografie (ne)vinné kukuč... kombinuje pnutí mezi vyhlášeností a harmoničností celého snímku a znaménkovou šmouhou a loktem, jako rušiteli řádu na straně druhé. Autorkou je sententia.vitae.
A na závěr ještě pohled na snímek, jehož autorem je Abulafia3. Výsledkem je barevné malebné až „kýčové“ (zde ale v dobrém slova smyslu) fotografické exposé Hrad nad mlhou.
Hrad nad mlhou, foto: Abulafia3