Když Euklides pracoval na svých matematických axiomech, vycházel z představy, že geometrické představy jsou něco, co mají všichni lidé sdílené. Že existuje prostor, ve kterém se pohybujeme a žijeme, že prostor je základní kategorií pro poznávání i myšlení.
Euklidova představa, že všichni lidé mají stejné představy o geometrii, která je nějak pevně zanořená do skutečnosti, že stejnou geometrii bude vnímat a chápat bůh i člověk, je něčím, co v zásadě přetrvávalo až do dvacátého století.
Ještě Immanuel Kant uvažuje o prostoru, jako o základní apriorní danosti, prostor je něčím, na čem se odehrává vše, co jest. Pokud by prostor nebyl anebo nebyl všemi sdílen, nebylo by možné tvrdit, že existuje něco jako objektivní realita. Svět by se propadl do chaosu subjektivismu.
Jenže dvacáté století těmto úvahám zasadí silné rány. Albert Einstein a Hermann Minkowski přijdou s představou, že každé těleso ve svém okolí zakřivuje časoprostor, že nic jako všude stejný a stejně vnímaný prostor neexistuje, že světelné paprsky se pohybují sice po nejkratších drahách v prostoru, ale že nejsou přímkami, ale mohou se různě vlnit, podle toho, v poli kterého tělesa se právě nacházejí. Fyzika vzápětí nabídne koncept membránových teorií a tím definitivně rozbije jednoduchou Euklidovu geometrii.
Ale další problémy se objeví také jinde. George Lakoff a Marc Johnson obrátí pozornost k tělesnosti a budou se snažit ukázat, že to, jak vnímáme svět, tedy i jakým způsobem konstruujeme geometrii a matematiku nemá nějaký objektivistický základ, ale souvisí to těsně s naší tělesností, která reflektuje jisté konkrétní prostředí. Jinými slovy, pokud by člověk vypadal významně jinak, zřejmě by měl i jiné geometrické axiomy, takže třeba v jeho pojetí světa by se přímky v nekonečnu neprotnuly, dokonce by možná za bázovou kategorii nevolil přímku, ale něco zcela jiného.
Svět, ve kterém se pohybujeme, zdůrazňuje Lakoff, ovlivňuje to, jakým způsobem přemýšlíme a strukturujeme naše poznání. Tento jednoduchý, experimentálně velice dobře potvrzený fakt, otevírá zcela nové perspektivy uvažování o tom, co je to prostředí a jaká je jeho role na naše životy. Myslím, že v diskusi o tzv. životním prostředí, se silně zdůrazňují biologické aspekty, jako něco, co jde proti zájmům člověka. Ale v jeho zájmu je mít optimální prostředí pro život a strukturaci poznatků. Najednou můžeme chápat, proč různé kultury nazírají určité fenomény úplně jinak a naše „rozumné rady“ a „správné hodnoty“ jsou pro ně nepochopitelné. Jejich struktura světa není horší než naše, je jiná a na něco jiného citlivá.
Dodnes se vedou spory o to, co v kubistickém výtvarném umění znamená pohled ze čtvrté dimenze. Zde jde o prostor sfér, o obrat k časoprostoru nebo o něco zcela jiného. Pokud se podíváme na to, co píše Martin Heidegger, je zřejmé, že čas i osoba mají v jeho pojetí přednost před prostorem. Taková situace pak otevírá umělci zcela nové perspektivy – je to on, kdo má prostor znovu a jinak strukturovat, kdo mu může měnit aranžmá i prvky, kterými dochází k jeho zjevování. Prostor samotný nevidíme, vidíme jen věci, které jsou v něm, světlo, které tyto věci odrážejí. Umělec tedy může být člověkem, který se dokáže zmocnit prostoru a reinterpretovat jej. Je některým, kdo onu kantovskou apriorní danost tří na sebe kolmých os, může radikálně změnit, ale současně žije v dialogu s hmotným světem.
Otmar Oliva říká, že tvorba je pro něj přemlouvání a později dialog s hmotou. Je to proces utváření něčeho, co zde nebylo, zjevování toho, co bylo doposud skryté. Snímek Petřínská právě takovou strukturu odhaluje. Gratuluji autorovi snímku, kterým je hotmandarin k tomu, jak si dokázal pohrát s prostorem a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Když už jsme u úvah o geometrii a prostoru, nelze nezmínit to, jakým způsobem s ním, s dokonalou čistotou a promyšleností pracuje Jahru na snímku ---, kde dělí svět, krájí ho hranicemi ostrými a jasnými.
–––, foto: Jahru
Někdy se lidé setkají a vytvoří celek, který neplánovali. V rozdílnosti vytvoří harmonii, komplementárně se prolnou. Tak jako na snímku od shimmella s názvem RGB.
František Mikuš nabízí abstraktní pohled na letícího ptáka, proraženou zeď tvrzení nebo světlo, které může zazářit v temnotách noci. Jistý hermeneutický klíč pak vkládá do názvu svého díla – tiché lži.
A na závěr ještě snímek nesoucí jistý rozměr naděje či optimismu, že život není možné ničím zastavit či zničit, jak vypovídá snímek život především od Jiřího Z.
život především, foto: Jiří Z.