Fotografie týdne: On Stage...

3. listopadu 2020
TWEET SDÍLET

Život na podiu, ve světle kamer, reportérů a davů lidí, je překvapivě opuštěným. Je zvláštním druhem samoty, o kterém mluví Marko Rupnik, když popisuje vztah mezi individualitou a personalitou. Ta druhá respektuje člověka, jako jedinečnou bytost, ale chápe jeho uskutečňování životních potřeb v kontextu společnosti, ve které se nachází. Individualitu naopak Rupnik považuje za cosi zvráceného – za situaci, kdy životním projektem se stane odlišení se od druhých, vědomá izolace, nevztahovost, která končí v propadlišti osamění.

John Malkovich v seriálu The New Pope jako papež reaguje na teroristický útok tím, že uprostřed samoty, přírody, opuštěnosti, křičí prosté „ne“. Ne jako odmítnutí násilí, ale především ne člověka, který se ocitne zcela sám, který nemá možnost být s druhými. Je osamocený, zdrcený, ne je jedinou odpovědí, kterou světu může nabídnout.

Podobně silným momentem bylo březnové žehnání Urbi et orbi – papež, stařec, který každým krokem odkrývá své utrpení s bolestivou chůzí, stojí uprostřed náměstí Svatého Petra. Sám, v okolí zkrápěném deštěm, hovoří o utrpení a bolesti. Nikde nejsou davy, které by hlasitě tleskaly, chybí jakákoliv podpora od blízkých. Papež stojí uprostřed opuštěnosti, ale na rozdíl od Malkoviche neříká ne. Jeho řeč směřuje ke vztahovosti, k tomu, že ona manifestovaná opuštěnost není absolutní.

Klepněte pro větší obrázek
On stage..., foto: hotmandarin

Martin Heidegger se ptá, co je blízkost, jestliže jsme dokázali prostřednictvím techniky překonat všechnu vzdálenost. František nestál na náměstí sám, jeho projev sledovali desítky miliónů lidí v přímém přenosu v televizi. Televize překonala onu vzdálenost, umožnila nám být u toho. Ale zajistila blízkost?

Zdá se, že nikoliv. Blízkost není otázkou překonané vzdálenost. Může nám být bližší člověk v daleké cizině nežli soused, vedle kterého bydlíme. Ve fenomenologii se proto říká, že prostor ustupuje osobě. Prostorová vzdálenost není nedůležitá, ale je to osoba, která může její propast snadno překročit. Osoba nikoliv jako izolovaný prvek, ale osoba ve vztahu, jako ta, která skrze své naladění k druhému dokáže překonat všechny překážky světa.

Otázka izolace, mohli bychom říci s Rupnikem, není otázkou sociologickou, ale osobní. Každý je stavěn do volby, kterou před nás staví ona dvojice „papežů“ – můžeme bolestivě křičet ne, ze strachu, že budeme zraněni a dobrovolně se uzavřít do melancholické izolace. Anebo říci ano a riskovat, že budeme zraněni, že ono vykročení do vztahu nebude opětováno.

Snímek On Stage... zachycuje opuštěnou ženu, jeptišku, jeho autorem je hotmandarin. Uprostřed prostoru, do kterého měli přijít ti, kdo nepřišli. Zůstává sama, kontext, do nějž chtěla být sama zapuštěna se rozplynul. Zůstává samota, uprostřed toho, co mělo být radostné a společné; najednou zde stojí osamění, ticho a smutek. Zdá se, že být uprostřed židlí na náměstí je vlastně výrazem dokonalé pošetilosti, něčeho, co nedává a nemůže dávat smysl.

Optikou josefínských reforem a marxistického pohledu na věc, bychom se mohli ptát, co tam dělá, proč nejde dělat něco užitečného, starat se o chudé a nemocné. Proč zůstává tam, kde nikomu nic nepřináší? Jenže možná právě těmto otázkám chybí ono pochopení toho, co znamená být člověkem – nikoliv stát se homo faber, strojem pečujícím o blaho světa a produkujícím hodnoty, ale být člověkem vztahu. Žena na snímku odmítla produktivitu z manažerských příruček, ale udělala krok proto, aby získala sebe.

Gratuluji autorovi a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotek uplynulého týdne.

Fotografie I want to believe od Luisifer je ukázkou toho, že ne vždy myšlenková schémata, které si s sebou nosíme v mysli, bez ohledu na to, jak jsou praktická a prověřená, musí být vždy užitečná.

Klepněte pro větší obrázek
I want to believe, foto: Luisifer

František Mikuš nabízí abstraktní kontemplativní snímek hledání pravdy. S divákem hraje hru s fantazií – co je to, co za oponou postupně vyvstává a roste? A je to za oponou skutečně někde před námi nebo spíše v nás samotných? Fotka je tak vlastně zrcadlem neukazujícím povrch, ale prosvítající dovnitř nás samotných.

Klepněte pro větší obrázek
hledání pravdy, foto: františek mikuš

Tomáš Akvinský v jednom svém spisku tvrdí, že zvědavost je duchovní obžerství. Neschopnost ve svém poznání postupovat správným směrem, v přiměřené míře, pečlivosti, způsobu. Fotografie odposlech ukazuje právě na tuto chuť po nezřízené zvědavosti, po žití života druhých, a rezignaci na své vlastní bytí. Autorem je Jokr7.

Klepněte pro větší obrázek
odposlech, foto: jokr7

A na závěr ještě jeden pozoruhodný kompozičně neobvyklý podzimní snímek -- na cestě – od skoupyr.

Klepněte pro větší obrázek
-- na cestě--, foto: skoupyr

Témata článku: Kultura, Fotografie týdne

Určitě si přečtěte

Fotograf požádal teenagery, aby upravili své selfie pro sociální sítě. Výsledek je alarmující!

Fotograf požádal teenagery, aby upravili své selfie pro sociální sítě. Výsledek je alarmující!

Když publikujete selfie snímky na sociální sítě, kolik jim věnujete času na úpravy? A jak moc změníte svou podobu?

5 Adam Kos

Adam Kos
Selfie