Pro gotiku je typické jisté odhmotnění. Vychází z románského stylu, ale vlivem nových technologií může postupně opouštět plné hmoty zdí s malými okny, začíná se opírat o sloupy, žebroví, pilíře. Stává se prvním pokusem o architekturu, která je lehká, téměř duchovní, vypínající se k nebesům.
Giorgio Vasari později gotice přisoudil jistou úpadkovost a obrátil pozornost k humanismu a renesanci. Nešlo ale primárně o odsudek vlastního stavebního stylu, ale především o nutnost odložit jistý styl myšlení a jednání, sloh vlastního bytí ve světě. A s tímto odložením starého středověkého člověka, se rodí něco nového. Nového, ale současně vracejícího se do antiky.
Proč byla pro Vasariho a mnohé další gotika barbarská? Co měli proti člověku gotickému? Jacques Le Goff upozorňuje na skutečnost, že myšlení středověkého člověka bylo značně jiné než kulturní svět renesance. Středověk je především dobou velice tvrdou, smrt je každodenní součástí života, církev a víra rozhoduje o všem. Míra nějaké osobní angažovanosti na společenském životě je minimální. I když si představíme středověký hrad, nemůžeme mít ideu nějakého komfortu – ten je středověku cizí – jde spíše o účelnou vojenskou stavbu. Ostatně to je také důvod, proč řada panovníků raději pobývala v hostinci než na svém hradě.
Středověk jako by upozadil člověka – vrostl do pevných struktur, ze kterých nebylo možné se snadno vymanit, každý měl svoji společenskou úlohu, ve které měl ve svém životě obstát. Tak nacházíme například legendy popisující situaci, kdy svědek nějakého činu zahyne dříve, než proběhne soud. V takovém případě nejednou vstane z hrobu a umrlec před soudem vydá svědectví o pravdě, a až tehdy může v poklidu zemřít.
Tato strnulost, pevnost, snad až téměř osudnost vetknutá do života stála vedle gotických chrámů opouštějící tíži hmoty. Jako by chtěly říci, že cesta duše k Bohu bude spojena především s oním odhmotněním, zduchovněním, zbavením se tíže, strasti a nemocí. Nebe bylo lehkostí. Proto i ona umírněnost a skromnost, která nesmí člověka obtížit natolik, že by nemohl svou duši povznášet k nebi.
Jenže, co si v takové situaci počít, když někdo řád světa naruší? Zbývá něco jiného než křik a pláč? Není gotické vidění světa v křivkách lehkých nebeských katedrál jen ideálním typem od Maxe Webera? Něčím, co nemůže zachytit bolest, pláč, zklamání všedního života?
Zmiňovaný medievalista Le Goff se v jedné své knize ptá, proč lidé ve středověku hromadně nepáchali sebevraždy, tváří tvář hrozné situaci francouzského venkova. Jedinou odpověď, kterou nachází, je otázka víry. Víra jako základní princip jejich života jim neumožňoval spáchat sebevraždu. Ztratili by vše, utrpení by bylo zbytečné, uvrhli by sami sebe do ještě větších mukou.
Jinými slovy – pokud ztratíme hermeneutický klíč k porozumění jazyka druhého, může být jeho počínání naivní nebo nerozumné v našich očích. Jen proto, že nevíme, co se děje pod povrchem. Pro člověka středověku mají křik i pláč náboženský charakter – vidí spravedlivého Joba, který tváří tvář bolesti a utrpení svoji spravedlnost neztratí. A dostane všeho dvojnásob.
Snímek Odchody od hotmandarin ukazují naši dnešní situaci – v pečlivých kulisách gotiky křičíme a cítíme bolest, vnímáme nespravedlnost, toužíme po žalobě. Najednou jsou nám žebroví malá, lehká gotika vypínající se do výšek pitoreskně směšná. Ale nedokážeme ani vstoupit do hermeneutiky doby, ani strhnout staré lešení a postavit svět nový. A toto vězení mezi jistou pohodlnou vlažností, která ale současně plodí nekončící kontinuální bolest, zachycuje silně expresivní černobílá fotografie.
Gratuluji ještě jednou autorovi snímku a dovolím si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Subal předkládá zajímavou barevnou kreaci variující známou píseň Žlutého psa – Červená je taky dobrá! je fotka, která ukazuje na dobré oko, kvalitní kompozici, i jistou odvahu fotografa.
Červená je taky dobrá!, foto: subal
Lukáš Uher nabízí další architektonický snímek, opět dynamicky se vlnící. Zatímco běžně se organicky prostorem pohybují lidé ve strnulých kulisách architektury, snímky tohoto fotografa jsou opačné. Zcela převracejí perspektivu, zkušenost, očekávání. Taková je i fotka Maxxi museum.
A právě opačnou perspektivu na vztah stavby a člověka nabízí shimmell na fotce kočka severská I., kde do pevné struktury věčného světa vsadí pohybující se živou rebelii.
kočka severská I., foto: shimmell
A na závěr ještě světelně diskutabilní portrét, který si hezky hraje (opět) s lidskou a urbanistickou texturou. Staví před nás Schrödingerovu otázku – Co je život? Taková je Káťa od MoniSan.