Kovářství představuje zajímavou oblast umění, silně pěstovanou již ve starém Řecku. Arendtová upozorňuje, že dílo rukou je pro řecké chápání vždy poněkud druhořadé, neboť je to vždy intelekt, který předchází skutečnou schopnost umění. Řecké techné není otázkou techniky v moderním slova smyslu, ale jakési jemné dovednosti, spojením intelektu a ruky.
Archetypem této situace je Héfaistos. Bůh, který je synem nejmocnějších možných rodičů Dia a Héry. Přesto není nikdy tím privilegovaným bohem řeckého pantheonu, je tím, kdo má dokonalou zručnost, ovládá možnost zhotovovat věci zázračné moci, ale přesto právě touto dovedností fixace na hmotný svět je vyvržen ze společnosti dokonalých. Stojí jako opoziční figura k Athéně – oba jsou umělci, ale liší se pomíjivostí svých výtvorů.
Zatímco Héfaistos tvoří věci trvalé a pevné, Pallas Athéna je čistý intelektuál, neprodlužuje svoji existenci tím, že hotovuje, ale tím, že je. Tento rozdíl je, podle Arendtové zásadní, filosof přestává být filosofem ve chvíli, kdy něco napíše nebo říká, protože jasnost myšlení v určité situaci petrifikuje proto, aby mohl být dále oslavován a studován, svoji životní energii investuje nikoliv do myšlení, ale do sebe-zachovávání.
Ale je to právě on, kdo skrze neustálé podceňování a zavržení, vždyť ani na Olympu trvale nemohl pobývat, nachází svoji vlastní společenskou roli. Je tím, ke komu chodí hrdinové, když něco potřebují. Je mužem stojícím v pozadí kovající zbroj či vozy, když usoudí, že je to ku prospěchu věci. A je zde ještě jeden důležitý moment, na který nemůžeme zapomenout – je jedním z mála bohů, které mají lidé skutečně rádi, který je jim podobný svojí prací.
Jistě není bez zajímavosti, že pnutí, které je spojené s tímto řeckým bohem můžeme ve společnosti vidět dodnes v diskusi o vlastní podobě umění. Je umění procesem konstituce myšlenek a pohledů, přístupů a unikátních cest nebo něčím, co očekává primárně znalost řemesla a zručnosti. Je cílem umělce promluvit do okamžitého kontextu nebo prodlužovat vlastní existenci tím, že budeme tvořit trvalé artefakty. Performativní i konceptuální umění jsou vlastně radikálním obratem k Pallas Athéně od Héfaista.
Zdá se, že kovářství má svůj zlatý věk už za sebou; doba kdy kovář nahrazoval lékaře, zubaře, výrobce všech zemědělských potřeb, koval koně i mnohé opravil, kdy se pohyboval na hranici vědy, řemesla a umění je pryč. Specializace věd v 19. století tento staletý model neodvratně zničila. Ale přesto jde o práci přitažlivou a romantickou, o činnost, na kterou se rádi díváme, jejíž charakter zhotovování je tak silný, že i na vánočních trzích se u nich lidé zastavují s němým údivem a sledují jednotlivé údery kladiva.
Snímek Kutí od Jovral zachycuje právě taková místa. Kováře kovajícího koně, pečlivou sadu pohybů v neopakovatelné atmosféře tvorby, která vracející se k Héfastovi odemyká otázku po člověku zhotovujícím ve světě své bytí. A to v činnosti tak intuitivní a rytmické, že se z fascinace z ní lze jen těžko vyvázat.
Gratuluji autorovi snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií v tomto předvánočním čase.
Dadakovas nabízí snímek z tehdy.., který působí jako ilustrace dětské knížky, nabízí pohled na havrana ve větvích, na někoho schovaného a přesto viditelného, na pohled do nebe i do nejtemnějších představ o pekelných zvířatech lidové mytologie.
I ticho lze vyfotografovat. Někdy můžeme mít pocit, že fotka je zachycením obrazu, ale ve skutečnosti je něčím, co jde nad něj. Právě tuto skutečnost se snaží ilustrovat snímek od Ivan 76.
Mostecké ráno ukazuje, že možná i prostory, do kterých bychom to neřekli mohou být malebné, estetické, krásné. Právě to se snaží ukázat kostelnik84.
A Jokr7 se dívá do života lidí na ulici. Jeho fotografie snídaně u Tiffanyho... je tažením do otázky kdo žije kolem nás, zda si dost uvědomujeme, že všude kolem nás jsou lidé, kteří něco potřebují, i když třeba žijí jiným životem nežli my. Často stačí drobnost, která z nás udělá člověka.
snídaně u Tiffanyho..., foto: jokr7