Fotografie týdne nejen o budování identity

1. září 2020
TWEET SDÍLET

Lidové pořekadlo říká, že muž by měl zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. Proč? Protože si právě těmito třemi počiny prodlouží svoji existenci. Vědomí vlastní smrtelnosti, konečnosti času, který nám byl dán, je silné. Martin Heidegger zdůrazňuje, že právě tímto vědomím se odlišujeme od řeckých bohů, odsouzených k nekonečné nudě.

Jiný německý myslitel – Max Weber – se snažil analyzovat jako sociolog kapitalistickou společnost. Za její základní pilíř považoval protestanskou etiku – vědomí, že není možné plýtvat časem, že čas je vzácný, že čas jsou peníze. Henry Ford tvrdil, že neexistuje člověk, který nemůže dělat více, než si myslí, že dokáže. Emil Zátopek měl heslo, když nemůžeš, tak přidej. V tomto duchu bychom mohli postupovat ještě dlouho. Ukazuje se, že v naší společnosti je pevně zakořeněný tlak na výkon – jsme zvyklí sebe i druhé posuzovat podle toho, co dokázali, vybudovali, jak se prosadili více, než kým byli.

Toto tvrzení je možné ještě upravit – to, co vybuduji, je tím, co mne konstituuje ve smyslu axiologickém, dává mému žití hodnotu. Snažíme se chovat tak, aby po nás něco zůstalo. Jenže, je to skutečně dobrá a vhodná cesta? Biblický příběh vypráví o boháči, který si naplnil sýpku až po střechu obilím a začal se těšit z toho, že je zabezpečen na mnoho let dopředu. A ještě té noci se mu zjevil anděl, který mu oznámil, že zemře. Scéna s andělem je přitom výmluvná tím, že končí otázkou – k čemu ti bude vše, cos nashromáždil?

Klepněte pro větší obrázek
*, foto: Zoran 2

Sociologové mohou dobře zkoumat, jak se naše pracovní identita propisuje do toho, kým se cítíme být. Ztratit práci tak neznamená jen přijít o zdroj příjmů. Nejde o něco, co může zacelit libovolná finanční pomoc sociálního systému. Ztratit práci znamená přijít o část sebe, o svoji identitu. Dnes, více než dříve, převládá diskurs sociálního postavení a peněz, nepotřebujeme stavět domy a sázet stromy, obojí si můžeme koupit.

Jenže všechny tyto příklady ukazují jistou lidskou naivitu – představu, že svoji existenci můžeme prodloužit, že v nějakém pomníku, libovolného druhu, budeme moci žít dál. Jenže biblický boháč jasně ukazuje, že právě toto je marnost. Zmiňovaný Heidegger silně kritizoval to, že většinu času natolik obstaráváme své všední záležitosti, že zcela ztrácíme ze zřetele to, kým jsem, respektive vůbec že jsme. Obestavujeme se pomníkem nezbytností, užitečných a potřebných věcí, ale uvnitř zůstáváme prázdní, stáváme se neautentickými postavami, které svůj život žijí tak nějak automaticky.

Snímek * zachycuje člověka, který optikou tohoto moderního pojetí vlastně v životě selhal – jeho ekonomický i kulturní kapitál jsou v podstatě nulové, nemá nic, co by po něm zbylo, ocitá se uprostřed smetiště, které mu nedává žádné jistoty. Zdá se, že celá jeho existence je vlastně omylem, něčím až zbytečným, protože až vydechne naposledy, nezůstane po něm nic. Někdy se můžeme utěšovat tím, že kdo žije ve vzpomínkách, nezemřel. Ale – kdo zná si vzpomene alespoň na jména svých prababiček a pradědečků?

Avšak možná právě absence toho, co by mohl obstarávat a pocitu, že jeho existence přežije v pomnících, které si zbudoval mu dává svobodu zabývat se svým bytím, možná právě v tom může být jeho zrak pečlivější než náš – neposuzuje podle toho, co má, ale svoji hodnotu odvozuje od toho, kým je. Má něco, co se nám stalo mimořádně obtížně dostupné a vzácné.

Gratuluji Zoran_2 k výbornému snímku z venkova a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotek uplynulého týden.

Honzj nabízí fotku Odlesky jako pravidelné hudební harmonické cvičení, jako úkol pro prvňáčky trénující melodii, jako ukázku klidu, soustředění a postupného plynutí.

Klepněte pro větší obrázek
Odlesky, foto: honzj

Denní můry – MoML 28. srpna 2020 jsou snímkem hrajícím si se světlem, stínem a geometrií. Výtvarně se opírají o hrubozrnné provedené, které dává celé kompozici srozumitelnější a jasnější vyznění. Autorem je Martin Březa.

Klepněte pro větší obrázek
Denní můry – MoML 28. srpna 2020, foto: martin.breza

Vhumanik zachycuje svoji každodennost, a ukazuje schopnost vidět věci jinak, než jak je jsou schopni spatřit a rozpoznat druzí. Taková je fotka ….

Klepněte pro větší obrázek
..., foto: vhumanik

A na závěr ještě zvířátko, byť na něm je zajímavější výtvarné zpracování a kompoziční hra než dvojce loudajících se pražských slonů. Fotografie nese název ZOO Troja a autorem je Myrja.

Klepněte pro větší obrázek
ZOO Troja, foto: Myrja

Témata článku: Kultura, Fotografie týdne

Určitě si přečtěte