Jan Amos Komenský během svého života zažil několik stěhování, která ho vždy přivedla do prostředí, která bychom mohly označit za radikálně jiná. Každé nové prostředí určovalo nejen nové společenské postavení, ale do velké míry i strukturu a povahu profesí, které na daném místě měl a mohl vykonávat.
Od biskupa a kazatele, přes učitele a spisovatele, až po autora školských politik. Mohli bychom říci, že to byla právě osudová stěhování, kvůli kterým se nemohl do ničeho ponořit pořádně, jeho díla nemají takovou hloubku a o velkou část svých myšlenek a textů přišel úplně.
Přesto pokud čteme Komenského doporučení mladým mužům, jak se mají vzdělávat, tak právě cestování a stěhování jsou na seznamu výše, než teoretická studia a pevné soustředění se na kariéru. Byl si vědom toho, že jen zakoušení jinakosti a získávání nových obzorů a kontaktů, nutnost vypořádat se s nečekanými situacemi a ztráta jistot je něčím, co člověku může pomoci k opravdové moudrosti. Takový život totiž systematicky boří životní jistoty, prekoncepty, jisté mentální maloměšťáctví a dává vzniknout opravdové moudrosti.
Ostatně není náhodou, že Hospodin vyvedl Izraelity z Egypta na poušť (slavný příběh z knihy Genesis), právě proto, aby získali onu radikálně novou zkušenost a otřásly svými jistotami. Výsledek je dobře známý – brzy začnou plakat nad chybějícími hrnci masa a udělají si zlaté tele, kterému se chtějí klanět. Nejde přitom o nic jiného než o to, že si neuvědomují, že jsou na cestě, která má vést k tomu, že je změní. To ostatně známe i z běžné řeči – někdo se vydá na cestu změny, začne s proměnou atp.
Jiný pohled na cestování měl Immanuel Kant, kterého je možné vidět v tomto ohledu jako mladšího oponenta Komenskému. Nikdy neopustil svůj rodný Královec, nikdy necestoval, nikdy se nezbavil svého postavení ve městě. Současně ale mohl mít kvalitní knihovnu, okruh studentů, a především se soustředit na svoji monumentální práci, kterou by po hostincích a podnájmech mohl vytvořit jen stěží. Přesto i Kant reflexi nutnosti vidět za hradby má – kdykoli dorazí do Královce zahraniční host, touží ho vidět, mluvit s ním, vyzvídá, co se děje tam venku.
Je zde ale ještě jeden, možná hluší a skrytější rozměr cestování – ve velkém množství textů náboženských i světských – ostatně i u Komenského – můžeme nalézt obraz člověka, jako poutníka. Člověk není něčím, co má ve světě nekonečnou perspektivu, nenudí se jako antičtí bohové svojí nesmrtelností, má naopak rozměr čehosi velice pomíjejícího. Martin Heidegger hovoří o bytí ke smrti, dané skrze postavení se před fakticitu konce, Le Goff pak popisuje středověkou vesnici jako místo, kde lidé toužili po smrti, ale nemohli si ji způsobit. Středověk a ranný novověk pak bude často užívat zásady memento mori.
Bytí ve světě je vlastně návštěvou. Návštěvou, která má podle většiny myslitelů určitý smysl a cíl, který ji může a má každý jedinec vtisknout. To ale neznamená, že by bylo možné ho naplánovat, nebo že by v něm mohl člověk vidět za roh. Možná právě naopak – často je vše vzhůru nohama. Snad právě tato změna perspektivy našich představ ukazuje návštěvu v kontextu, který konečně začne dávat smysl. Jak to ostatně dosvědčuje i Gilbert Chesterton.
Gratuluji Miloši Kostkovi ke snímku, který právě tyto změny perspektiv zachytil na fotce Návštěvníci a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Hotmandarin zachycuje na fotografii Oddělené prostory dva muže, kteří si čtou. Sedí u stejného stolu, vykonávají tutéž činnost, ale přesto je mezi nimi určitá bariéra, kterou jako by neviděli a nedokáží ji překlenout. Nevidí se.
Oddělené prostory, foto: hotmandarin
Život samotára od Zoran_2 je součástí autorova dlouhodobého cyklu sociální fotografie, která bývá většinou černobílá. Tentokráte ale dává nahlédnout do života v barvách.
Život samotára, foto: Zoran 2
Ranní rybári jsou zachycením právě prožívaného podzimu od promart. Spojují reálně existující činnost, práci, kterou je třeba dělat, se zážitkem fotografa a krásou okolní přírody.
Ranní rybári, foto: promart
A na závěr ještě jedna pěkná abstrakce vytažená fotografem ze složitého světa – modrý efekt od Františka Mikuše.