Fotografie týdne: Narcissus

14. ledna 2020
TWEET SDÍLET
Řecký mýtus o Narcisovi zná asi každý. Muž, který uznával jen vlastní krásu a dokonalost, nebyl schopen žádných mezilidských vztahů. I přes svoji objektivní vzhledovou kvalitu tak neměl lásku.

Až jednou zahlédl sám sebe ve vodní hladině. Tehdy sám k sobě ucítil, co to znamená bezmezně milovat. A jak se blížil sám k sobě, zřítil se do hlubin a utonul.

Tento obraz v sobě nese několik rovin významů – předně Narcis je muž, je člověkem, který ale má podle řecké polis vše, co k lidství patří, je občanem, svobodným člověkem, který může sám se sebou nakládat, jak uzná za vhodné. Je nadán něčím mimořádným, dokonalostí své krásy. Ale přesto dělá krok, který ho jako občana diskvalifikuje – nemá děti.

V řeckém vidění světa nebyly děti něčím, co patřilo primárně rodičům, a dokonce ani bytostmi sami o sobě. Šlo o závazek občana vůči obci, ve které žije, že zplodí potomky, kteří v ní budou moci dále žít. Pokud by se někdo rozhodl, tak jako Narcis svobodně, že děti mít nechce, říká tím, že mu nezáleží na blahu obce. V tehdejším myšlení tedy nejde o akt svobodného rozhodnutí, ale o vědomé se zřeknutí svých občanských práv, svého patření do obce.

Stává se tak něco mimořádného – místo toho, aby využil svého beneficia a vybral si libovolnou z žen, vzdá se všech svých práv. Stává se vyděděncem vlastní obce, člověkem bez patření kamkoliv a ke komukoliv. Je někým, kdo společensky selhal, ale přesto není nešťastný. Martin Heidegger ve své studii Básnicky bydlí člověk upozorňuje, že své bytí musíme poměřovat jen s něčím, co bytí přesahuje. Poměřovat bytí s něčím, co jest, znamená udělat z něj něco omezeného, věc mezi věcmi. A právě toto se stává Narcisovi – tímto svým bytostným poměřováním sebe sama se sebou samým, ztrácí nejen práva občana, ale také lidství v jeho autentický podobě. Činní sám ze sebe věc.

Klepněte pro větší obrázek
Narcissus, foto: Balian

Příběh ale pokračuje dále a ukazuje, že pokud člověk sám ze sebe učiní věc, uzavřenou do sebe samé, vztahů už schopný není. Teilhard hovoří o slepé uličce izolace, jako o něčem, co může přinést chvilkové uspokojení nebo efekt, ale brzy se nutně zhroutí. Narcis ve skutečnosti totiž neumírá nešťastnou náhodou, ale tím, že vyčerpá sám sebe. Je tak izolovaný, že mu nezbývá než učinit poslední krok – udělá sám ze sebe boha. Tato idolatrie je pak vlastně koncem existence – Narcisův život nemá vůbec žádný význam než ten, aby se stal sobě podobný a byl sám v sobě. Ale takový život je život bez pohybu a změny. Takové bytí je smrtí. Proto se při polibku vodní hladiny řítí do hlubin zániku.

Mýtus má za cíl ještě jedno upozornění – izolace vedoucí k divinizaci sebe sama je něčím, co člověku neprospěje. Krása je dobrá věc, ale skutečná krása není sebestředná, ale ukazuje se skrze vztahy. Tím, že Narcis odkazoval ve své kráse jen sám k sobě, tuto krásu ztratil. Nahrazuje jej květina nemající vědomí, ale mající krásu jen tím, že ji ukáže druhému. Díky tomu může být sama krásná.

Snímek Narcissus od Baliana je vyprávěním právě tohoto příběhu. Příběhu černobílého a niterného. Onen povrchní popis, že Narcis měl rád jen sám sebe a nešťastně utonul, je příliš plochý na to, aby vylíčil drama postupného odstranění čehokoliv, co člověka dělá člověkem, skrze uzavření se do sebe samých.

Snímek ale postupuje jinak – svým výtvarným pojetím líčí drama postupného měnění barev a odstínů, ukazuje, jak málo stačí k tomu, aby se vše postupně posunulo a změnilo se. Kousek Narcise má v sobě totiž každý z nás, proto může být příběh i snímek tak silný a zasahující.

Gratuluji autorovi k podařenému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne z naší galerie.

Někdy se zkouší odhadnout, kdy se člověk stal člověkem. Nakreslit přesnou dělící čáru, kdy dítě je již lidské a rodič v nějaké formě hominida, ale nikoli toho „moderního člověka“.  Jenže taková hranice se kreslí nesmírně obtížně. A možná nedává ani smysl, jak se snaží ukázat snímek Opočlověk od hotmandarin.

Klepněte pro větší obrázek
Opočlověk, foto: hotmandarin

Jiří Z. nabízí svoji tradiční abstrakci s obtížně zaměnitelným rukopisem s názvem v nouzi. Jako by otevíral člověku svůj hloubavý melancholický svět, ve kterém je třeba vždy pečlivě zvažovat, co s právě rozžitým životem.

Klepněte pro větší obrázek
v nouzi, foto: Jiří Z.

Subal si hraje s délkou expozice na fotce Jako když do holubů střelí. A klade jasnou a ostře formulovanou otázku – co je to, co umí střelit do nás? Co nás přivede k pohybu a vstupu do nebezpečí volného prostoru?

Klepněte pro větší obrázek
Jako když do holubů střelí., foto: subal

Lukas-Uher nabízí na závěr ještě pohled na zvonici s výtvarným provedením odkazujícím k tichu. Tuto kontradikci pak doplňují další – lidský duch a život a těžká neživá nehybná hmota stavby, pomíjivost a trvalost, stín a světlo, vodorovné a svislé linie, nebe a země. Fotografie nese název Zvonice.

Klepněte pro větší obrázek
Zvonice, foto: Lukas-Uher

Témata článku: Kultura, Fotografie týdne

Určitě si přečtěte

Nejlepší plnoformátové fotoaparáty pro aktivní fotografy. Bezzrcadlovky i se zrcadlem

Nejlepší plnoformátové fotoaparáty pro aktivní fotografy. Bezzrcadlovky i se zrcadlem

Doporučíme nejlepší fotoaparáty s plnoformátovým snímačem, které by mohly potěšit nejen zkušenější fotografy, ale i ty začínající.

20 Petr Březina

Petr Březina
Full-frame
Nikon Coolpix P1000 – fotoaparát nebo dalekohled?

Nikon Coolpix P1000 – fotoaparát nebo dalekohled?

Aktuální novinka z dílny Nikonu je nástupcem modelu P900 a pyšní se přímo obřím rozsahem optického zoomu. Že bychom stáli opět na pokraji války, jejímž motem bude kdo z nás má větší objektiv?

36 Petr Březina

Petr Březina
Technika