Voda, proudící z tajícího ledu, hladina ozářená sluncem, vtíravá vůně jara, něžné fialové a zlaté odlesky dohasínajícího večera. To je jedna stránka rychlého ústupu zimy. Druhá stránka je však krutá – záplavy mnohým z nás zničily iluze i domovy. Stačí, když zmrzlá hladina dovolí…
Uplynulé dny byly poznamenány vodou ve všech podobách. Momentky s uhánějící vodou, zaplavená auta, mosty... Dokonce i na poklidných květinových zátiších se coby jisté zadostiučinění objevovaly drobné kapičky. Přesto však byl vítěz téměř jasný, jeho volba se obešla i bez oblíbené hlasovací bitvy. „Večer na ledu“ symbolizuje druhou stranu přírodní katastrofy – krásu, nad kterou zůstává rozum stát. Žijeme ve světě, kde se každý zápor může stát kladem; to, co je děsivé, je svým způsobem krásné. A naopak.
Aby pochval nebylo málo, začneme u skvěle rozprouděné debaty, která se pod snímkem odvíjí. Hned úvodem bylo nakousnuto téma barev. Co říkáte na barevné tóny aktuální fotografie týdne? Možná jde jen o zmatenou směs poloviny spektra. Tóny modrofialové, zlatooranžové a růžové však tvoří neobvyklé naturální osvětlení celé scenérie, které nenahradí žádný filtr ani počítačová úprava. Hlavní děj – přitažlivé světle žluté prvky – nacházíme v horní třetině vlevo, zatímco pravý dolní okraj je ponořen v modravém klidu velkých ploch. Kulaté chuchvalce tmavých stromů korespondují s rovnými úsečkami horizontu a obraz koření všudypřítomné linie ledu a sněhu, jemně narušující kompaktní celek.
Zde je jedno z míst, kde se voda setkává s nebesy
„Paráda! Nádhera! Moc povedené!“ Podobné obdivné výkřiky doprovázely minulých sedm dní tohoto adepta na nejlepší foto. „Jak taková krása může způsobit takovou zkázu?“ zajímají se jiní. Ač je Peter Drančák v nové Galerii téměř muzejním exponátem, tuto odpověď vám nedá. Dovede však nabídnout jiný sortiment. Bylo by nadnesené říci „co fotka, to skvost“, ale hodnocení snímků, jimiž se zde prezentuje, ve všech případech začíná na devítku. Není se čemu divit. Technika, kompozice, výsledek – a dokonce i velmi citlivě zpracovaný titulek uvnitř – vzdávají totiž svému tvůrci tichý hold.
Již klasikou je také autorova závěrečná úprava v podobě jednoduchých bílých rámečků jednotného tvaru, které opticky projasňují a zněžňují výsledný dojem. Od svého posledního úspěchu počátkem září, kdy byl tento tvůrce zvolen nejlepším autorem díky snímku „Lesní imprese“, se změnily pouze rámy barvy noci. Kvalita jejich obsahu se – stejně jako tehdy na podzim - dokáže hvězd i lidských emocí dotýkat. A jejich autor je stále věčným lovcem světel a stínů v ztracených krajích a výspách dosud neobjevených zemí. Snad si ho tam najdou alespoň naše gratulace…